V českém státě není pro Slezsko místo. Dokonce i budoucí prezident Pavel (teda doufám, že bude prezidentem) mluví jen o Čechách a Moravě a Češích a Moravácích.
Ano, historie nezná „kdyby.“ Jsem ale přesvědčen, že pro nás Prajzy by vůbec nejlepší bylo, kdyby nenastala ta pohroma v podobě Versailleské mírové dohody a obsazení Československem v roce 1920. I u nás by se tedy konal v tomto případě plebiscit, zda chceme nadále zůstat v Německu, nebo zda si přejeme, abychom se stali součástí Polska.
No, podívám-li se na vesnice obývané dodnes pruskými Moravci, které nebyly přiřknuty Československu a kde se onen plebiscit konal. Hlasy pro setrvání v Německu: Krzanowice 96,9 %, Pietraszyn 97,1 %, Borucin 97,5 % atd.
Cedule na konci Krzanowic, kde žije totožné obyvatelstvo jako na Hlučínsku v ČR
Zůstali bychom tedy v Německu až do roku 1945. Na svém a mezi svými. V okresu Ratiboř, v Horním Slezsku, v Prusku, v Německu. Paradoxně ve 20. letech Výmarská republika na Horním Slezsku umožnovala základní školství v moravštině (po našemu) a za hranicí mezi olomouckou a vratislavskou arcidiecézí školství v polštině. Úmyslně nepoužívám termín menšinové školství. Nejednalo by se zde o školy tlačící nám nějaký cizí polský či český národní příběh. Nadále by to byly školy zřizované a placené německým státem, budující německé občany. Mající i předmět německý jazyk (a hodinově nepoddimenzovaný) – tak důležitý předmět pro zisk zaměstnání hlouběji v Německu. Byť chápu, že neexistence vztahu mezi mateřským jazykem a skutečně definovanou národní identitou na Horním Slezsku je pro mnohé přespolní obtížné pochopit.
Ve skutečnosti docházelo k tomu, že ČSR po obsazení Hlučínska uzavřela (až na 2 německojazyčné vesnice) německé školy a nahradila je jazykově i národnostně školami českými. Následovala obrovská vlna nesouhlasu místních obyvatel – stávky dětí (no ve skutečnosti rodičů, co je do těch českých škol odmítali posílat), zřizování domácí výuky v němčině, posílání dětí do německých škol v Opavě, Bohumíně či Ostravě (ze kterých je československý stát nezákonně vyhazoval) atd.
Stejně tak bychom si ušetřili veškeré nepříjemné situace ohledně sčítání lidu. Místo snahy přihlásit se k německé národnosti (následované přeškrtáním této národnosti sčítacími komisaři a pokutou či vězením za uvedení „nepravdivých údajů“) by nadále našinec uváděl národnost moravskou, avšak bez nějakého chtíče se připojit k Moravě, tedy k Československu. Opět obtížné pochopitelné pro přespolní.
Ve 30. letech bychom plně zažili onen hospodářský vzestup Německa, avšak za cenu života v totalitní společnosti (a plného aktivního i pasivního se podílení na zločineckém režimu od jeho samotného počátku). Zažili bychom opětovné přepnutí školství do německého vyučovacího jazyka. Plnoprávný říšskoněmecký občan má přeci mluvit německy. V rámci tohoto státu bychom setrvali do roku 1945, to bychom se stali součástí Polska.
Proč to vůbec zmiňuji?
Toto není neexistující příběh. Toto je příběh našich lidí. Z etnického, kulturního, lingvistického i historického hlediska je to příběh našeho obyvatelstva. Těch našich lidí, co nadále žili za tou umělou hranicí na severu a nyní žijí na území Polska. Máme stejnou mentalitu, stejné tradice, stejné kroje, stejnou či velmi podobnou historii. Na stejné straně bývalé diecézní hranice dokonce i stejné či velmi podobné nářečí. Dokonce toto nářečí přesahuje do dvou vesnic, které se již nacházejí za touto bývalou diecézní hranicí.
Čechům můžu mít zadobře, že vzhledem k tomu, jakým způsobem „vyřešili“ otázku státního občanství pruských Moravců na Hlučínsku, zachovali nám dodnes státní občanství Spolkové republiky Německo. Kdo chce, má obvykle nárok na německé doklady. Okolo poloviny obyvatel Hlučínska toho využilo. To dosti může napomoci k udržení regionu. Pokud se zachová něco, co onen region činí od zbytku státu odlišným.
Vraťme se do onoho Polska. Co by pro nás znamenalo, kdybychom rovněž připadli Polsku v onom roce 1945? V některých regionech lidé rezignovaně po roce 1956 utekli do Západního Německa. V tom roce 1956 jim to totiž bylo umožněno. Například Hlubčicko (obývané původně dominantně právě pruskými Moravci na jihu a slezskými Němci na severu) je dodnes z toho důvodu z velké části vylidněno. Dnes obýváno etnickými Poláky z původního východního Polska.
A kde obyvatelstvo nerezignovalo? To se pro našinec po roce 1989 otevřely dvě různé varianty.
První variantou je ztotožnění se s německou menšinou. Toto právě nastalo v gmině Krzanowice (obývané právě potomky pruských Moravců). 27,8 % zdejších obyvatel v roce 2011 uvedlo národnost německou. Například v roce 1991 zde strana Německá menšina v místních volbách obdržela přes 75 % hlasů. Dnes je tato gmina baštou Občanské platformy. Z menší části se s tímto setkáme i jinde v okrese Ratiboř, ale tam je to neviditelné, protože v jiných gminách německá národnost nepřekročila hranici 20 % (např. gmina Krzyżanowice, kde se v roce 2002 k německé národnosti přihlásilo „jen“ 13,28 % obyvatel). Někde na Ratibořsku byla sice dvacetiprocentní hranice pokořena, ale i tak dvojjazyčné nápisy dosud nebyly zřízeny (např. gmina Pietrowice Wielkie). Byť tedy mimo gminu Krzanowice na Ratibořsku dvojjazyčné tabule nevidíme, tak to neznamená že tam třeba nepůsobí německé spolky a že se zde německá identita nijak nepěstuje.
Pak je zde zejména Opolské vojvodství. Tam rovněž potomci Vasrpoláků nyní přijímají ve velkém německou národnostní identitu i německé občanství (ve snaze vymezit se proti polskému příběhu). K tomu máme na Horním Slezsku nadále potomky těch Němců, co se dokázali vyhnout odsunu (bilingvismus, nepostradatelnost v průmyslu atd.). Opolské vojvodství je v tomto ještě mnohem dál než Ratibořsko.
Suma sumárum tady máme gminu Krzanowice a velkou část Opolského vojvodství se svými dvojjazyčnými polsko-německými nápisy (např. když člověk jede z Ratiboře do Opolí, jede z naprosté většiny přes obce s dvojjazyčnými tabulemi). Zejména Opolské vojvodství je oblast se svým německým menšinovým školstvím, jakousi „znovuprobuzenou“ německou identitou a v mnoha oblastech na místní a okresní úrovní s politickou dominancí strany Německá menšina (Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit). Dokonce německá menšina disponuje dle zákona jedním poslancem v Sejmu. Na úrovni celého Opolského vojvodství tvoří pravidelně koalice. S PIS? Nikoliv. S Občanskou platformou.
Ona německá cesta ale není jedinou cestou. Pod heslem, že Slezan bude vždy pro Němce příliš slovanský a pro Poláky příliš německý, se v polském Horním Slezsku zrodilo rovněž slezské národní hnutí. To si již dokonce vytvořilo vlastní jazyk, ve kterém vycházejí i knihy. Při pohledu na mapu lze vidět, že toto hnutí je nejsilnější v těch oblastech, co se po první světové válce rozhodly pro Polsko. Když se podívám na oblasti blízko českých hranic. V okrese Rybnik (mimo samotné město) se ke slezské národnosti v roce 2011 přihlásilo 41,5 % tamních obyvatel. V okrese Wodzisław Śląski 34,3 % obyvatel.
Dvacetiprocentní hranice pro slezskou národnost však byla ale i pokořena mnohde v těch oblastech, kde je rovněž silná německá identita. Tedy v oblastech, které byly součástí Německa až do roku 1945. Německá identita se slezskou identitou si v takovýchto oblastech buďto mohou konkurovat, ale není vyloučeno, aby se někdo hlásil k těmto oběma identitám najednou. V okrese Ratiboř se v roce 2011 přihlásilo ke slezské národnosti 22,8 % obyvatel. Dvacetiprocentní hranici překročila slezská národnost i v těch gminách, kde byla silná národnost německá. A to včetně gmin Pietrowice Wielkie a Krzanowice, které jsou obývané právě potomky pruských Moravců. Tedy zde se otevřel prostor pro německou i slezskou identitu zároveň.
Co tímto popisem chci vlastně říct?
Na začátku jsem napsal, že v českém státě a národě není pro Slezsko místo. Skutečně, když otevřeme učebnice dějepisu, tak v nich příliš o Slezsku nenalezneme. Natožpak o té jeho malé pruské části, co se k českým zemím vrátila v roce 1920.
Nalezneme v nich historický příběh Čech, který je však špatně územně vztažen i na území Moravy a Slezska, přičemž v atlasech buďto najdeme zaznačeny „České země“ jako celek, nebo sice s vyznačenými zeměmi, avšak hranice Slezska jsou zde častokrát zaznačeny špatně (tedy Slezsko je jen to, co je dnes v Polsku). O dějinách Slezska se ve škole neučí. Dokonce i na Hlučínsku se studenti učí o českém národním obrození a Rakousko-Uhersku, jako by snad i to Hlučínsko bylo součástí Rakousko-Uherska a tamní lidé si prošli českým národním obrozením. Často se používá v dějepise termín „naši předkové.“ Ne naši předkové fakt ne.
Z médií se na nás valí pojem „sever Moravy.“ Hlučín na severu Moravy, Kravaře na severu Moravy. Budoucí prezident, byť je slezská orlice součástí prezidentské standarty a vyskytuje se na uniformě hradní stráže (a Slezsko je vyjmenováno v preambuli Ústavy ČR), hovoří jen o Čechách a Moravě. Opavu zařadí na Moravu a o Moravskoslezském kraji hovoří jako o moravskoslezské části Moravy.
Co s tím? Člověk, kterému se to nelíbí, díky německému občanství může odejít do Německa. Žít v Německu, a tedy jistým způsobem upřednostnit tu národnostní cestu, která byla našemu regionu bližší. Toto je jedno z řešení.
Pak se nám tady ale otevírá i řešení druhé. Dnes se onen člověk může pohybovat i na tom Horním Slezsku v Polsku. Proč? Díky Evropské unii a Schengenskému prostoru. Může tam klidně žít a pracovat. Může si tam najít druhou polovičku a založit rodinu. Může tam jezdit na nákupy (a utrácet peníze, dá se říci, u našich lidí – v jejich kavárnách, obchůdcích atd.). Tedy ta umělá hranice jako by naštěstí dnes opět nebyla. Chce to tedy ten český stát, který je k nám uměle napasován, co nejvíce rozmělnit a co nejvíce právě podpořit tuto evropskou integraci. Například euro na obou stranách hranic by tomu ještě více napomohlo. Evropa regionů. Jedno Horní Slezsko v Evropě.
Pak se otevírá díky Evropské unii prostor k meziobecní spolupráci. Spolupráce kulturní, politická, ekonomická i jiná mezi obcemi z obou stran umělé hranice. Otevírá se i prostor pro jednotné spolky (národnostní, kulturní, politické, o historii se zajímající), jednotná sdružení – vše přesahující tuto umělou hranici. Ve jménu rozbití uměle zde napasovaných národních států České republiky a Polska, posílení opětovné jednoty Horního Slezska. Ve jménu rozmělnění zde uměle napasovaného českého a polského příběhu.
Byť jsem byl původně euroskeptik, po zjištění, že v českém státě a národě pro nás není místo, jsem oním euroskeptikem být přestal. Tedy pokud se nechceme vzdát (nejen) vlastní identity, tak pro nás v českém státě a národě to místo není. Jsem nyní názoru, že nám nezbývá nic jiného, než využít evropské integrace.
Evropská integrace, která napomůže k vytvoření a posílení vazeb mezi Hlučínskem a Horním Slezskem v PL. A samozřejmě mezi Horním Slezskem jako celkem a Německem. Už rovněž chápu, proč se PIS tak moc na Horním Slezsku nedaří. Proč je to nejen bašta strany Německá menšina, ale rovněž bašta Občanské platformy. Evropanstvím proti uřvané a umělé českosti a polskosti. Ve jménu Horního Slezska. Ve jménu obnovení vazby Hlučínsko-Horní Slezsko v PL-Německo. Ve jménu slezanství či němectví. Ve jménu evropanství. Umělý, uřvaný, ukřičený a neopodstatněný český a polský nacionalismus nechť zde zanikne.
Dlužím Vám ještě čísla za Hlučínsko v ČR. Slezská národnost: Darkovice 18,59 %, Kobeřice 16,13 %, Hněvošice 16,02 %, Závada 14,49 %, Píšť 13,38 % Štěpánkovice 13,14 %, Hať 12,69 %, Markvartovice 12,31 %, Strahovice 12,06 %, Velké Hoštice 11,96 %, Rohov 11,87 %, Chuchelná 10,54 %.
U německé stojí za zmínku Třebom 5,88 %, Kravaře 5,20 %. Sudice 4,30 %, Kobeřice 3,95 % Kozmice 3,04 %, Hať 2,99 %. Tedy o poznání méně. Německé občanství (ve smyslu toho, že dotyční mají německý pas či občanský průkaz) má odhadem zhruba polovina obyvatel Hlučínska. V Kravařích a Koutech je to odhadem okolo 75 % tamních obyvatel.
