Vzpomínám si na onen obrázek nám vštěpovaný ve škole. Oh, naši předci v tento den vyšli nadšeně do ulic, připnuli si na sebe národní symboly a začali slavit. Oh, osvobození národa, českého národa, od rakouského jha. Zpěv! Počkat?!
Z matčiny strany. Rodiče a prarodiče pradědy v Hlučíně, rodiče a prarodiče prababičky v Kobeřicích, rodiče a prarodiče prababičky v Koblově.
Ráno dne 28. října 1918 se probudili jako etničtí Moravci na území okresu Ratiboř, v Horním Slezsku. Na území Pruska a Německé říše. A na konci tohoto dne šli spát opět jako etničtí Moravci na území okresu Ratiboř, v Horním Slezsku. Na území Pruska a Německé říše…
Teda ti, co nebyli zrovna na frontě, a to v uniformě německé císařské armády, či někde v zajetí. Nebo za Viléma II. nepadli. V onom civilním případě byli normálně doma či šli do kostela, kdesi na trh, do Petřkovic do roboty na šachtu (v případě těch z Hlučína a Koblova) či kamsi tesařit (v případě těch z Kobeřic). Nebo šli do školy. S německým vyučovacím jazykem…
Přesto v onen den povstal stát, povstal z českého nacionalismu a národního příběhu. Měl jakési plky o krvi, jazyku a příslušnosti na základě tohoto a onoho k českému národu, nic jiného českou optikou nepochopeno. Povstal stát, který si začíná „brousit zuby“ na území obývané „českými lidmi“ i za hranicemi. Wau.
Nějací žijí i na jižním Ratibořsku! Před rokem 1742 to bývala část Opavska a Krnovska! A kdysi to snad nebylo ani Slezsko, v časech dávných (co na tom, že fakt několik století dozadu, jakože fakt hodně) to bývala Morava! Furt je to dokonce moravská církevní provincie, i když to je pruské Slezsko! Žije tam zgermanizovaný český kmen!
No jo no. Co na tom, že v roce 1742 ti lidé nebyli Čechy, ale poddanými toho a onoho pána na tom a tom panství, domkaři, zahradníci (sedláky mezi předky nemám), katolíci… Lidé z té a z té vesnice. Toho a onoho zaměstnání. Viděli to aspoň šířeji v tom smyslu, že ne ten, kdo není z tohoto panství, je cizinec, ale že ten, kdo není z Opavska či Krnovska, je cizinec? Aspoň takto šířeji? Nevím.
Každopádně po roce 1871 (sjednocení Německa) dostali jakýsi modernizační proces, co jim toto staré úzké uvažování změnil. Nevznikl Čech, vznikl poslušný a hrdý poddaný německého císaře a německý občan.
Nefňukejme ale. Německo takovéto nepochopení předvedlo o pár desetiletí dříve. „Německojazyčné“ Alsasako bylo asi tak stejně německé jako „českojazyčná“ jižní část Ratibořska byla českou.
Válka se chýlila ke konci, 9. listopadu 1918 abdikuje císař, o dva dny později německá vlast kapitulovala. Události nabývají spád. Ve volbách 1919 se snad předci ve východní, havířské, části pozdějšího Hlučínska snesou na revoluční náladě v Německu a místo strany Zentrum to zřejmě tentoktát hodí německé sociální demokracii.
Mezitím tu máme onu Versailleskou mírovou dohodu. Ony české požadavky, na to přijde odpověď – vlna odporu a protičeské propagandy. Onen neoficiální plebiscit (přesněji referendum) s výsledkem 93,7 % proti připojení k ČSR. A až 4. února 1920 Hlučín, Kobeřice i Koblov obsazuje československá armáda. Bez šeříků, bez zpěvu, bez vítání. Jen o den dříve se emotivně loučili v Hlučíně s německou posádkou a nazvali to pohřbem své staré vlasti.
Jak volili mí předci v onom neoficiálním „plebiscitu“ (pokud volili), nevím. Ale jistou formou dalšího ranného odporu bylo sčítání lidu v roce 1921. Naprostá většina udává národnost německou. Naprosté většině to však později taky úřady přeškrtají a přerazítkují. Co už no. Pár jedincům ta německá projde. Hlučín, Kobeřice i Koblov. Českou neuvedl nikdo. Jen prapraprababička z Koblova z předmoderní generace starého ražení uvedla sama od sebe moravskou národnost, protože Moravci.
Přesuňme se za řeku do Hrušova. Už ne pruská část Slezska. Ale rakouská část Slezska, Těšínsko.
Rodiče pradědy. Součást německého živlu. 28. října 1918 Češi vyhlašují Československo. Rodina pradědova otce v Herzogwaldu si prožívá neúspěšný pokus o ustavení provincie Sudetenland s centrem v Opavě. V rámci Německého Rakouska. S cílem připojit se k Německu. Neúspěšně. Rozprášeno, připojeno k ČSR. Otec pradědy státní zaměstnanec – financ u celní správy. Změnil se mu zaměstnavatel. Už ne Rakousko, ale ČSR. I když je Němec.
Co s Hrušovem? Vypadá to, že ho získají Čechoslováci. No, jo. Ale pradědova matka je ze Starého Bohumína. Šlonzačka (Vasrpolka) s po naszymu coby mateřským jazykem. Vychodila německé školy, stejně jako její sourozenci. Její otec je rakouským státním zaměstnancem na železnici. Úředně i její rodina byla dosud „německé obcovací řeči.“ Všichni pořád žijí v Bohumíně-Městě, v Šunychlu-Bohumíně-nádraží či v Pudlově. K Polákům je to zrovna netáhne, ale asi i tak Bohumín zaberou Poláci. Nakonec se o to tak nějak ti Češi a Poláci ještě budou přetahovat, a to celé území získává ČSR. Snad lepší volba.
Praděda se v Hrušově narodil až po vyhlášení ČSR. Poslali ho do německých škol. Do toho Bohumína mohl do německých škol chodit i po přestěhování se rodiny na Hlučínsko v roce 1926. O tom se zbytku mé rodiny mohlo nechat jen zdát. Moravci měli smůlu, ČSR to nehodlala připustit.
A teď. Kdyby nevznikla ČSR a nezahrnula pod sebe Hrušov i Bohumín. Kdyby ona ČSR neobsadila i Hlučínsko, kam spadal i ten Koblov. Nevymazala by onu hranici. Praděda by se s rodiči a sestrou do Koblova nikdy jako sedmiletý chlapec nepřestěhoval. Hrušov a Koblov by od sebe nadále oddělovala hranice. V Koblově by praděda nikdy nežil.
Tam by jako Rottenführer Waffen-SS na dovolené z fronty nikdy „nesbalil“ za války prababičku. By se tedy nikdy nepoznali a nenarazili by na sebe. Zřejmě. Nikdy bych se nenarodil. Díky vzniku ČSR vlastně žiju.
Co ale vznik ČSR znamenal pro otcovu rodinu? Přesněji pro rodinu babičky, která zase na Bohumínsku právě asi chtěla připojení tohoto území k Polsku. Protože Poláci. Nestalo se.
A rodina dědy z Francovy Lhoty? Zejména Valaši a Moravané, ale přeci jen ten český nacionalismus k nim okolo toho roku 1900 nějak opožděně dorazil. Ti vznik ČSR zřejmě uvítali. Jeden prapraděda, zajatý rakousko-uherský vojín (už v létě roce 1917 u hory Kuk v Itálii), se měsíc a den po vzniku ČSR oficiálně stává příslušníkem československých legií a legionářem. Den a měsíc po vzniku ČSR. Přeci jenom nějaký můj předek za vznik ČSR bojoval! Škola nelhala, yeah!
