Podle nejnovějších výzkumů obyvatelstvo současného Těšínska původně z větší části náleželo ke slezskému kmeni Holasiců (nikoliv Moravanů, nikoliv ani slezských Opolanů či dokonce polských Vislanů), oblast Těšínska vždy náležela ke Slezsku, nikdy nebyla součástí Moravy (do 70. let 20. století ani v rámci územního členění římskokatolické církve), dokonce i za Velké Moravy byla jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Moravany a Vislany (Poláky). O pevnou součást Velké Moravy se nejednalo. Po pádu Velké Moravy současné území Těšínska nakrátko ovládali Přemyslovci (Čechy), avšak na přelomu 10. a 11. století ho ovládlo Polsko.
Když docházelo k dělení na to, co dnes nazýváme jako česko-slovenskou západoslovanskou skupinu a na lechickou západoslovanskou skupinu, byla oblast Těšínska součástí Slezska (potažmo Polska) – to znamenalo, že obyvatelstvo Těšínska se tehdy začlenilo pod lechickou skupinu.
V roce 1327 se však těšínská knížata stávají vazaly českých králů (a Koruny), přičemž v roce 1653 je Těšínsko po vymření knížecí dynastie připojeno ke Koruně bezprostředně. Začlenění do českého státu a také to, že severovýchodní Morava byla geograficky blízko (naopak jádrové oblasti ve Slezsku byly tak trochu „bokem“ a Těšínsko si udrželo vždy samostatné postavení v rámci Horního Slezska) vedlo k tomu, že došlo k zintenzivnění kontaktů a vzájemnému ovlivnění s oblastmi severovýchodní Moravy (kulturnímu, jazykovému, etnickému…) a vznikl zde „mix“ v podobě lašského obyvatelstva (nazývané též Moravci nebo slezští Moravci), u nichž je však „polská příměs“ zpravidla daleko silnější, než u Moravců na původním Opavsku a Krnovsku v hranicích před rokem 1742 (čili jak na Prajske, tak na Cisařske). Tito slezští Moravci žili zejména v nejzápadnějších částech Těšínska. Oblastem původně obývanými slezskými Moravci se občas v moderní době říká Lašsko.
Na Těšínsku žily i další skupiny obyvatel. Okolo samotného Těšína žili zejména slezští Valaši (neztotožňovat s Valachy na Moravě – slezští Valaši spadají už z hlediska lingvistického a etnografického do lechické skupiny, s Valachy na Moravě měli společný životní styl a také právní postavení, nikoliv nářečí, etnicitu, kulturu a tradice), potom zde žili i lidé, co si říkali Dołacy/Dolanie – rovněž v oblasti u Těšína – poté zejména od Těšína na sever a severozápad (této oblasti se občas v moderní době říká slezské Lašsko a jejím obyvatelům slezští Laši), jižně od Těšína se dostáváme do kraje (slezských) Goralů a Jacků…
Území města Bílska s okolím bylo německým jazykovým ostrovem (až do konce druhé světové války), historicky německojazyčným bylo i město Fryštát (a to až do moderní doby), další města v oblasti byla německojazyčná pouze z menší části či pouze v některých historických obdobích. Významný podíl měli Němci historicky v severozápadní části Těšínska – na území Bohumínského panství, které se však až do roku 1742 řadilo k Ratibořsku (k samotnému Ratibořskému knížectví do roku 1697).
V 19. století se identity proměnily, obyvatelé se začali považovat za Vasrpoláky (původně se jednalo o německou nadávku označující všechny do této doby vyjmenované slovanské skupiny), Šlonzáky (ti se vnitřně dělili na katolickou a na luteránskou část, můžeme je dělit také na národnostně indiferentní Šlonzáky, ne tak proti Polákům se vyhrazující, a na šlonzakovce-Koždoňovce sdruženými okolo Slezské lidové strany – ti na vyhrazování se vůči Polákům z Haliče stavěli svou identitu).
V 19. století došlo k silné migrační vlně Poláků z Haliče na Těšínsko – ti se na svou stranu, pro svou národní věc, snažili získat i autochtonní obyvatelstvo Těšínska – u jeho katolické části byli mnohonásobně úspěšnější, naopak Šlonzakovci-Koždoňovci získávali nejvíce stoupenců mezi místními luterány.
Někteří obyvatelé se zde považovali tedy i za Poláky, někteří za Němce (Bílsko s okolím, Bohumínsko a větší města) ale i Čechy (ti žili zejména na západě území při toku Ostravice- Polská Ostrava, okolí Frýdku, Šenov atd.., ale leckde i hlouběji na Těšínsku – například v Záblatí, Dětmarovicích, Horních i Dolních Domaslavicích, Petřvaldě, Orlové, Soběšovicích…).
Téma protipolsky orientovaného šlonzakovského hnutí je velmi zajímavé, už jen z toho důvodu, že sehrálo důležitou úlohu při připojení části Těšínska k ČSR po první světové válce. Tomuto tématu se určitě budeme věnovat. Josef Koždoň byl důležitou osobností Těšínska coby starosta Českého Těšína i v meziválečné době. Šlonzacké identity rovněž využilo nacistické Německo (viz Deutsche Volksliste- tomuto tématu se také budeme věnovat) – desetitisíce mužů z Těšínska na základě své deklarace slezské národnosti v německém sčítání lidu bylo nuceno podepsat tzv. Deutsche Volksliste, což mělo za následek to, že byli následně nuceni narukovat do německého Wehrmachtu.
Co se týče jazykové stránky, tak na úplném západě Těšínska (při toku řeky Ostravice) se tehdy hovořilo lašskými nářečími češtiny, ve zbytku Těšínska se používala nářečí slezskopolská (po naszymu/po šlonsku/po dolaňsku, ale i po goralsku…)
Po roce 1945 došlo k potlačení identity Šlonzaků – z větší části ve prospěch Čechů, z menší části ve prospěch Poláků. Na sever české části Těšínska došlo k vlně přistěhovalectví nových obyvatel za průmyslem – ze Slovenska, Moravy i Čech.
Je třeba si uvědomit, že navzdory této roztříštěnosti je toto území těsně spjaté s dějinami Těšínského knížectví, vládou těšínských knížat, těšínských Piastovců, později Těšínské komory a boční linie Habsburků. Existovala tam i svobodná stavovská panství, co byla na knížectví nezávislá. Jejich počet se posupně zvyšoval. Ale jakousi jednotu tam buď představovala příslušnost ke katolickému těšínskému děkanátu, nebo naopak odpor zdejších luteránů k pokatoličťování… Potom rovněž existence Těšínského kraje.
Autor: Adam Filák
