Slezané.cz

Rozhodně stojí zato si tento příspěvek přečíst od začátku až do konce!

Děkujeme za tento facebookový příspěvek. Připojujeme se k výzvě uvádět slezskou národnost – ať už samostatně či za nás osobně klidně i v kombinaci s německou – v případě Prajzáků.

Muzeum Hlučínska – dejte prosím za toto stránce Muzeum Hlučínska to se mi líbí, sledujte tuto stránku – a po rozvolnění ho nezapomeňte navštívit. Děkujeme.

Zdroj příspěvku: https://www.facebook.com/muzeumhlucinska/posts/10159028528750516

Slezsko a sčítání lidu v roce 2021

Severní Morava nebo Slezsko?

Je smutným jevem posledních let, že pojem Slezsko mizí z českého (nejen) mediálního slovníku. Ačkoliv se nabízí kacířská otázka, bylo-li v něm vůbec někdy pevněji „zabydleno“. Důvodů, proč je tomu tak, se najde celá řada a spletitá historie zde bude zaujímat přední místo.

Dějiny Slezska v kostce

Nemá smysl hledat počátky Slezska v prehistorii. Podstatné je, že dříve netvořilo jednotnou zemi, ale skládalo se z řady knížectví, jež ovládaly odnože rodu Piastovců. V první polovině 14. století pak jednotliví vládcové postupně uznali svrchovanost českého krále a Slezsko se tak po Čechách stalo druhou největší zemí ve státě. Závažnější komplikace nastaly až v 18. století, když bylo Slezsko v důsledku nástupnických válek rozděleno na pruskou a rakouskou část. V následujícím historickém období se tudíž oba díly vyvíjely odlišně a nedošlo zde ke zformování samostatného slezského národa, který by se zasadil o vznik slezské samostatnosti. Větší část se po rozdělení země stala součástí německého státu a po druhé světové válce připadla Polsku. Došlo zde k naprosto bezprecedentní výměně obyvatel a převrstvení historické paměti. Naproti tomu daleko menší část Slezska zůstala rakouské monarchii a dnes je až na drobné územní změny součástí České republiky. Kromě silně zastoupeného německojazyčného obyvatelstva zde žila také početná menšina Poláků či národnostně nevyhraněných Šlonzáků. Němci však museli po druhé světové válce odejít a na zbývající byl vyvíjen systematický tlak, aby se identifikovali se státním národem. Nejpodstatnější však je, že Slezsko zmizelo z českých dějin, i když výstižnější by bylo konstatování, že se do nich nikdy pořádně nedostalo. Stačí si položit otázku, co tvoří „český národní příběh“ a jaké zastoupení v něm zaujímá například Morava nebo příslušníci jiných jazykových skupin. Bez větší intelektuální námahy dojdeme k odpovědi, že oficiální dějiny jsou etnicky i teritoriálně redukovány na oblast Čech. Pro období 19. století lze takové pojetí vcelku i pochopit, nicméně v současné době je naprosto nepřijatelné. Přitom příběh Slezska není suchopárný. Je příběhem prosperity, odlišnosti, náboženské tolerance, ale i obrovských transferů obyvatel a statisíců lidských tragédií. Přesto se vnucuje otázka: Co ze Slezska v českém prostoru nakonec zbylo? Zemskou správní samostatnost ztratilo před více než devadesáti lety, polovinu obyvatel ztratilo před více jak sedmdesáti lety, během komunistického režimu rovněž nebylo nikterak akcentováno, v předpovědi počasí a večerních zprávách na komerčních kanálech je označováno stále jako severní Morava, a tak se zdá, že jedinou upomínkou na Slezsko je černá orlice ve státním znaku.

Hledání severní Moravy

Nezbývá tedy než si přiznat, že povědomí o Slezsku, jeho historii, kultuře nebo hranicích, je v českém prostředí poměrně mizerné. Napomáhá tomu i rozmáhající se používání termínu severní Morava. Konec konců se tomu ani nelze příliš divit. Stačí se zamyslet, jestli průměrný obyvatel České republiky někdy v životě viděl mapu, která by patřičně znázorňovala zemské hranice Čech, Moravy a Slezska. Naštěstí takové mapy existují a při jejich zběžnějším prostudování bude záhy více než zřejmé, že severní Moravou můžeme označovat oblasti Šumperska, Zábřežska či Novojičínska, klín moravské Ostravy vymezený řekami Ostravicí a Odrou, ale rozhodně ne Opavsko! Na druhou stranu se neumím ubránit dojmu, že svůj díl zde sehrává i jakási „jazyková estetika“. On totiž rozvitý pojem severní Morava zní v novinářském textu zkrátka lépe než strohé a krátké Slezsko. Neustálým opakováním se pak severní Morava tak silně zažila, že již málokoho napadne přemýšlet nad oprávněností užívání tohoto názvu.

Jak se stalo Opavsko součástí Slezska

Abychom však novinářům zcela nekřivdili, pokud by zařadili Opavsko na severní Moravu před 800 lety, měli by pravdu. V té době totiž dotyčné území ještě ve Slezsku neleželo. Možná by se jeho součástí ani nikdy nestalo, kdyby opavskou provincii nezískal Mikuláš, nemanželský syn českého krále Přemysla Otakara II. Oblast se totiž nacházela dostatečně daleko od Prahy a zároveň nabízela zdroj příjmů, který mohl královského levobočka zabezpečit. Roku 1318 se Opavsko dokonce stalo samostatným vévodstvím, které bylo nově podřízeno přímo českému králi. Dostalo se tak na roveň moravskému markrabství, ale i sousedním slezským knížectvím. Na okraj ještě musíme poznamenat, že rozloha středověkého Opavska byla minimálně dvojnásobná než dnes. Je třeba si odmyslet současnou státní hranici a připustit, že knížectví sahalo na severu až za Hlubčice, severozápadě ke Zlatým Horám, na západě za Bruntál, na jihu k Odrám a na východě po Landek. Od 14. století tedy tato nemalá oblast již nebyla součástí Moravy, ale nepřináležela ani ke Slezsku, ačkoliv se mu začala nenápadně přibližovat. Opavská knížata přitahovalo slezské prostředí, zatímco politické události v Čechách zpřetrhaly intenzivní kontakt s pražským královským dvorem. Proces integrace Opavska do Slezska lze považovat za ukončený v 16. století a od té doby je celá tato oblast jeho neodmyslitelnou součástí. Po první světové válce však české Slezsko zaznamenalo dvě podstatné změny. Na jednu stranu bylo obohaceno o část sousedního Ratibořska ležícího v Pruském Slezsku, tedy o Hlučínsko, na druhou stranu muselo ve prospěch Polska odstoupit půlku historického Těšínska. Nová hranice zde vznikla na řece Olze, jejíž tok rozdělil starobylé knížectví na přibližně stejně velké poloviny.

Má v dnešní době Slezanství smysl?

Nikdo by si určitě nepřál návrat do dob vypjatých a nenávistných nacionalismů. Zastávat postoje zdravého patriotismu ale nikomu neuškodí a z veřejného povědomí mizejícímu Slezsku naopak prospěje. Deklarovat Slezanství má smysl právě proto, aby se ukázalo, že nejde jen o prázdný pojem, ale o hluboký vztah zdejších obyvatel a úctu k předkům. Pražské centrum tím navíc získá k dispozici reálná data o tom, že český stát je i nadále pluralitní a že Slezsko a jeho kultura nejsou odumřelou kapitolou vhodnou pro odborné knihy a muzejní expozice.

Moravectví nebo Slezanství?

Ačkoliv se na Hlučínsku nabízí přihlásit se k moravské národnosti, jak to činili před sto lety naši předkové, není to v konečném důsledku rozumné řešení. Statistika nevnímá jemné nuance plynoucí z rozdílu mezi pojetím moravské národnosti na Moravě a pruskými Moravci na Ratibořsku. Nedokáže rozlišit Moravectví od Moravanství. Každý hlas pro moravskou národnost tedy prospěje zemskému Moravanství, ale nikoli Hlučínsku jako takovému. Jediná možnost, jak se odlišit a jak se přihlásit k odkazu předků, je deklarace vlastního Slezanství, popřípadě němectví. Konec konců, sčítací operát umožňuje vyplnit dvě národnosti, což zejména pro rozpolcenou identitu Hlučíňanů přichází vhod. Každý občan si bude moci vybrat podle své libovůle.

Na co se ptá statistický úřad?

Sčítací formulář obsahuje o polovinu méně údajů než při minulém sčítání v roce 2011. Zjišťujeme výhradně informace, které nejsou dostupné z databází státu, a nejsou tedy zjistitelné jiným způsobem. Budete vyplňovat údaje o domě či bytě, kde bydlíte, a o všech osobách, jež tam společně žijí.

Ve sčítání se ptáme, zda bydlíte ve vlastním nebo pronajatém, na plochu bytu v metrech čtverečních, počet místností, vybavenost plynem a vodou a způsob vytápění. Ve formuláři dále zjišťujeme i první bydliště po narození a místo obvyklého pobytu rok před sčítáním, informace o nejvyšším ukončeném vzdělání, zaměstnání a místě pracoviště nebo školy.
Otázky týkající se národnosti a náboženské víry jsou dobrovolné. Je na vašem rozhodnutí, zda na ně odpovíte. Pro vyplnění údajů o všech osobách, které v bytě bydlí, potřebujete jejich jména, rodná čísla nebo čísla osobních dokladů vydaných Českou republikou a data narození.

Rakouské Slezsko je na mapě vyznačeno oranžovou barvou. Jeho hranice s Moravou je poměrně komplikovaná, zejména moravský klín ústící v soutok Ostravice a Odry zemi dříve přetínal na západní opavskou a východní Těšínskou část. Po připojení Hlučínska se obě části českého Slezska propojily.
Také národnostní složení českého Slezska bylo velmi komplikované. Podstatnou část obyvatel tvořili lidé s německou a polskou mateřskou řečí.

Autorem tohoto textu je Muzeum Hlučínska – příspěvek přejat z jeho facebookového profilu

Mnozí lidé z moravského hnutí tvrdí, že Opavsko bylo až do 17. století ryze a nezpochybnitelně součástí Moravy. A že se ke Slezsku připojilo až v roce 1614. Toto je pro nás zcela nepřijatelné zjednodušení.

V roce 1318 bylo vytvořeno na markrabství nezávislé Opavské vévodství, které sice nebylo součástí Slezska, ale už ani nebylo součástí Markrabství moravského – viz samotná lenní přísaha Mikuláše II. Opavského složená Janu Lucemburskému, která o podřízenosti opavských vévodů moravským markrabatům nic neříká. Dokonce nic neříká ani o tom, že je Opavské vévodství součástí Markrabství moravského, naopak se v ní hovoří o „královstvím našem českém“ a „našem králi českém,“ hovoří se, že pokud přemyslovská dynastie na Opavsku vymře, tak Opavské vévodství připadne „našemu panu králi, jeho dědicům a k řečenému království českému,“ přičemž jako svědkové v textu lenní přísahy figurují významní šlechtici Českého království.

Postupně si Opavské vévodství vytváří vlastní stavovskou obec, soudní a zemské instituce (byť tyto instituce svou strukturou kopírovaly instituce moravské). Onen stav nám potvrzuje i moravská listina z roku 1348, která v rámci území církevně spadající pod olomouckou diecézi vyjmenovává 2 na sobě nezávislé útvary- Markrabství moravské a Opavské vévodství (plus ještě nepřímo třetí území – území patřící olomouckým biskupům).

Když byl Mikuláš II. dosti suverénním vládcem, tak samozřejmě získal ambice navazovat diplomatické vztahy a politické vazby. Kam se obrátil? No do blízkého Slezska – navázal vztahy s ratibořskými, těšínskými a jinými slezskými knížaty – právě Mikuláš II. byl klíčovou osobností pro vyjednávání s těmito knížaty, co se týče uzavření vazalství/lenního vztahu vůči českým králům – právě v Opavě v roce 1327 těšínská, ratibořská a jiná slezská knížata skládají slib Janu Lucemburskému.

Navíc v roce 1336 (resp. 1337) pod svou vládu Mikuláš II. získává i Ratibořské knížectví – Opavsko a Ratibořsko se tedy dostávají do personální unie, byť institucionálně to byly stále dvě země. Mikuláš II. se coby ratibořský kníže zapojil do vnitřní slezské politiky, stal se jedním ze slezských knížat, byť z pozice knížete ratibořského, nikoliv opavského. Stal se jedním z hráčů v rámci Slezska. A uznejte – když sídlil v Ratiboři, tak za ním přicházeli i jeho poddaní z Opavska – a tedy viděli, jak to ve Slezsku vypadá a chodí (jaká tam je kultura, architektura, dvorský život, společenská a politická situace..), stejně tak, když byl zrovna na Opavsku – přicházeli k němu jeho poddaní z Ratibořska a různí představitelé z celého Slezska. Dá se říct, že jeho hlavním sídelním městem byla hornoslezská Ratiboř. Sám Mikuláš II. si mohl „přičichnout“ k tomu, jak to chodí na piastovských slezských dvorech – co se týče nejen politických záležitostí, bohužel i otázky způsobu dědictví, ale i co se týče kultury, dvorského života…

Bohužel ze Slezska přejal právě i ten způsob, jakým se rozděluje dědictví. A tak je Opavsko od poslední třetiny 14. století a celé 15. století různě porcováno.

Po roce 1377 se državy Přemyslovců začaly rozpadat na menší části pod správou různých členů přemyslovského rodu, což vedlo k finančnímu a mocenskému úpadku Přemyslovců. Rod se definitivně rozpadl na větev opavskou a větev krnovsko-ratibořskou.

Avšak i nadále trval stav, kdy jednotliví Přemyslovci kromě své části Opavska ovládali i různá slezská knížectví a panství, či naopak slezským opolským knížatům byla prodána část Opavska.

Do nepřehledné situace zasáhl po roce 1460 český král Jiří z Poděbrad poté, co zemřel opolský kníže Bolek bez legitimního dědice (ten měl právě v držení část Opavska). Když Jiřímu z Poděbrad Opolské knížectví připadlo jako odúmrť coby českému králi, udělil ho v léno Bolkově bratru Mikulášovi. Ten z vděčnosti Jiřímu z Poděbrad prodal svou část Opavska a v roce 1464 Jiřímu z Poděbrad svůj díl Opavska prodal i opavský kníže Jan.

Král sjednocené Opavské knížectví udělil v léno svému synovi, slezskému minstrberskému knížeti Viktorinovi z Minstenberka, který se zde však udržel jen do roku 1485 (byť ano, mnozí namítnou, že Viktorín se prosazoval i v moravské zemské politice). Vlády nad Opavskem se tehdy zmocnil Matyáš Korvín, který Opavsko udělil svému synu Janovi. Ten toto knížectví držel i po otcově smrti, a to až do roku 1501. Český král Vladislav Jagellonský udělil Opavsko v léno svému bratru polskému králi (v tu dobu ještě princi) Zikmundovi, ten ho ovládal do roku 1511.

Ono i v 15. století si je třeba uvědomit, že odpor vůči husitství ještě více opavská knížata ke Slezsku připoutal – Čechy a pražský dvůr se jim vzdálily, kdežto prostředí katolického Slezska bylo pro ně velmi lákavé.

No a v 16. století se již běžně Opavsko do Slezska počítalo (viz např. Helwigova mapa Slezska), byť to naráželo u místní šlechty, která se domnívala, že pokud bude platit status quo (Opavsko jako svébytný útvar formálně geograficky přičítaný do Moravy) resp., pokud bude Opavsko znovu začleněno pod Moravu, tak se jim dostane lepších privilegií a nižších daní, než kdyby Opavsko patřilo ke Slezsku… Navíc staré opavské rody často vlastnily i nějaký ten majetek přímo na Moravě. Vždyť nejsou právě tyto vleklé soudní spory důkazem, že již tehdy bylo Opavsko ke Slezsku přičítáno?

Vše rozseknuto roku 1614 – Opavsko je oficiálně i podle lenního pána (českého krále) slezským knížectvím. Stavy toto potvrdily definitivně až v roce 1659, kdy uznaly, že opravdu Opavsko už navždy bude patřit ke Slezsku. Je mi tedy nejasné, že ti, co se odvolávají na šlechtu, jaksi ignorují tento akord, který jasně hlásá to, co hlásá.

A to ještě nemluvím o Krnovsku, které už v letech 1421-1437 fungovalo jako součást Ratibořska, byť v roce 1437 se z něj vydělilo a po většinu doby bylo v různých personálních uniích – buď s Ratibořskem nebo s Opolskem. Tam již o Krnovsku můžeme jako o součásti Slezska hovořit v 15. století. Opravdu již ke konci 15. století bylo s Krnovským knížectvím zacházeno jako s kterýmkoliv jiným slezským knížectvím – a takto k němu i bylo přistupováno.

Mimochodem – i některé části Hlučínska spadaly pod Krnovsko, nikoliv pod Opavsko – např. Kravaře, Velké Hoštice, Rohov, Sudice, Kouty či Bělá. Jedna vesnice, konkrétně Třebom, dokonce nenáležela ani k Opavsku, ani ke Krnovsku, nýbrž k Bruntálskému panství. Omezit dějiny současného Hlučínska před rokem 1742 ryze na území Opavska je tedy chybné.

Každopádně Přemyslovci se na Opavsku udrželi do roku 1464, na Krnovsku do roku 1474 a na Ratibořsku do roku 1521.

Na Krnovsku po roce 1523 vládli Hohenzollernové (ti v rámci Horního Slezska ovládali i Opolsko a Ratibořsko, byť v polovině 16. století tato knížectví ztrácejí, nepočítám-li drobné Bohumínské panství). Na Krnovsku se Hohenzollernové udrželi déle než na Opolsko-Ratibořsku – do roku 1621.

Opavsko bylo téměř po celé 16. století bezprostředním knížectvím pod vládou lenního pána (tzn. českého krále). No a v roce 1621/22 se nám Opavsko a Krnovsko setkávají po dlouhé době pod jedním panovníkem – jedním knížetem. Pod vládou Lichtenštejnů.

Zpět k dění před rokem 1614, kdy došlo k formálnímu stvrzení Opavska jakožto slezského knížectví

Zmiňme ještě další hráče – nejen opavská knížata

Zmiňme obyvatele měst, těch větších… Potom na Opavsko proniknuvší šlechtu třeba z Ratibořska či Těšínska (ale i jinde ze Slezska)… Proto nemám rád, když nějaký příslušník moravského hnutí říká, že Opavsko bylo před rokem 1614 Morava zcela ryze a zcela nezpochybnitelně a až v tomto roce se to celé přičlenilo ke Slezsku… Není to pravda.

Města si minimálně od 15. století rovněž vytvořila vazby do Slezska, nejen obchodní (byla povzbuzována různými privilegii, jelikož knížata prostě chtěla mít své državy tak nějak hospodářsky ucelené) – doporučujeme se podívat na to, jak třeba vypadá například jedna z dominant Opavy – konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie…  Jako vystřižená z Opolí či Ratiboře…

Vlastně náboženství taky hrálo roli. Nejdříve odpor k husitství. Ale potom v 16. století – luteránství – to města dosti ke Slezsku ještě více přimknulo.

Potom třeba geografická poloha – je si třeba uvědomit, že od moravsky (česky) hovořících části Moravy bylo z velké části Opavsko odříznuto horami či německojazyčným územím, kdežto směrem do Horního Slezska žádné „kopce“ nejsou. Tam je nížina. Žádné „kopce“ geograficky od sebe oddělující Opavsko a Horní Slezsko neexistují. S kým se lidé na Opavsku, co se týče vztahů s územími a lidmi mimo hranice Opavského knížectví, tehdy dostávali více do kontaktu – s Moravským markrabstvím, nebo Horním Slezskem?  Provokativní toť otázka.

Uvažujte – povodí Labe, povodí Moravy, povodí Odry. Pokud by měly kromě politických hranic existovat i nějaké hranice přirozené, nejsou to náhodou hranice těchto povodí? Ono totiž ta povodí souvisí i s těmi „kopečky.“

A po roce 1742 se území současného Hlučínska ocitá v Prusku – tam už nemůžeme o nějakých společných osudech s Moravou (myšleno Moravským markrabstvím) hovořit vůbec, byť ano – i toto území nadále církevně přináleželo k Olomoucké (arci)diecézi. Ale zemsky. No uznejte. Pruské království. Okres – do roku 1818 správní obvod Hlubčice a v letech 1818-1920 okres Ratiboř. Po roce 1815 v rámci Pruska existovala provincie Slezsko, v rámci ní existoval vládní obvod Opolí (tzn. Horní Slezsko).

Opravdu je Opavsko součást Slezska až od 17. století a opravdu to předtím byla ryze a zcela nezpochybnitelně Morava? Opravdu?

„ALE LIDI SI U VÁS ŘÍKALI MORAVCI“

Začněme trochu jinak

Já se tím tématem moravectví x slezanství x prušáctví/prajzáctví x němectví několikrát zaobíral…

Fakt je ten, že se ty identity navzájem vůbec nemusí vylučovat.

Na druhou stranu člověk z roku 1550 se identifkoval a myslel úplně jinak, než člověk z roku 1800. Jiné bylo i jeho myšlení, kultura, mluva, mentalita…. To samé platí, když bychom hypoteticky vedle sebe postavili místního z roku 1850 a 1900 (on ten rok 1871 a období kulturkampfu byly naprosto zásadním přelomem). A dnešní člověk je zase úplně o něčem jiném.

Faktem samozřejmě je, že pojmem „Slezan“ se zdejší lidé nikdy neidentifikovali – podívám-li se na vesnice nejen na Hlučínsku, ale i na „rakouském“ Opavsku. Na druhou stranu to může být zajímavý průnik všech těch identit, co na Hlučínsku do této doby byly. Není ani důvod, aby se tato slezanská identita vylučovala jak s prajzáctvím, tak s němectvím, tak s moravectvím. Identita je subjektivní věcí každého člověka.

Pokud se tady nějaký nacionalismus před rokem 1920 prosadil, byl to nacionalismus v té německé podobě. O nějaké české či polské identitě tedy vůbec v našich končinách mluvit nemusíme.

Ta česká identita funguje maximálně tak jako buldozer, který likviduje všechny místní odlišnosti od zbytku ČR. Dějiny českého národa jsou prostě historií Čech. Jakási definovaná kultura a mentalita národa – to jsou opět znaky obyvatel Čech atd…

Moravská identita – ta je podle mě mimo. Přeci jenom už po roce 1318 šly zdejší dějiny jiným směrem než v Markrabství moravském, postupně více a více. Až se cesty naprosto rozešly do osudů zcela odlišných.

Jakási forma moravectví tu vznikla (či udržela se?) jen díky tomu, že toto území nadále zůstávalo součástí Olomoucké (arci)diecéze. Ale o tom, že pruský Moravec = Moravan, tak jak je chápán dnes, bych velmi silně pochyboval.

Předpokládejme, že se pruský Moravec před vznikem moderního nacionalismu identifikoval zejména s panstvím, na kterém žil. Jeho dominantou byl Bůh. Zajímalo ho, na jakém panství, že to žije, jakého povolání (či feudálního postavení), že to vlastně je. Maximálně, pokud uvažoval nějak ve větší šíři, tak ho zajímalo, kdo je panovníkem – pruským králem. O mnoho důležitější než příslušnost světská, byla příslušnost církevní – onen pruský Moravec byl (z naprosté většiny) katolík. A jako křesťan – katolík se identifikoval. Je tedy zřejmé, že pro něj byla důležitá (byť klidně jen zprostředkovaně) církevní příslušnost oblasti. Pruský Moravec na Horním Slezsku nerovná se obyvatel Moravského markrabství, Pruský Moravec na Horním Slezsku rovná se člověk příslušný církevně k Olomoucké arcidiecézi.

Každopádně, když jde státní vývoj jiným směrem, tak jde i vývoj obyvatelstva jiným směrem – vývoj jeho mentality, identity, kultury, myšlení, folkloru, tradic, architektury a taky mluvy – jeho řeči….. Zejména to pak platí pro dění po roce 1742. A ještě více pro dění po roce 1871, kdy byli pruští Moravci integrováni do katolické části německého politického národa a kdy se (nejen) identita od dob předmoderních i v naší oblasti u lidí v produktivním věku zcela zásadně proměnila.

Každopádně. Mezi identitu pruského Moravce a identitou Moravana, tak jak ji chápeme dnes, bych rovnítko určitě nedával… Moravan se hlásí k dějinám Moravského markrabství, k moravským markrabatům a dějinám této země – to je nám cizí. Přihlášení se k moravské národnosti je prostě v ČR bráno jako přihlášení se k tomuto moravanství – nikdo v rámci ČR mezi identitou pruského Moravce na pruském Horním Slezsku na straně jedné a identitu Moravana na Moravě nerozlišuje.

Přihlášením se k moravské národnosti se nyní člověk přihlásí k moravanství a dějinám Moravského markrabství. A prostě k takovým těm moravským, nikoliv prajzským stereotypům -dá se říct…

Každopádně přejeme Vám hodně zdarů Moravané. Přístup Vás mnohých mne ale zklamal. Ale co, stejně zase někde budete psát, že Opavsko ke Slezsku přísluší až od roku 1614. A že to do té doby byla zcela nezpochybnitelně Morava…

Je mi z toho smutno.

Adam Filák

1. Dějiny současného území Hlučínska („Prajske/Prajzske“) před připojením k ČSR

1.1. Od příchodu Slovanů po připojení k Prusku

Slovanské kmeny dorazily na území Slezska mezi 5. až 9. stoletím. (Žáček 2004, s. 11) V části Horního Slezska (zejména na pozdějším Opavsku) se usídlil slovanský kmen Holasiců. (tamtéž) V poslední třetině 9. století se Slezsko, či alespoň jeho část, dostává pod politický a kulturní vliv Velkomoravské říše. (Žáček 2004, s. 12) Ta v době vlády knížete Svatopluka rozšířila svůj vliv na území Holasicka násilným způsobem, čemuž svědčí stopy po vypalování zdejších hradišť. (Vurm 2003, s. 97)

Snad již na počátku 10. století, pravděpodobněji až v jeho polovině, je Slezsko připojeno k Českému knížectví. (Žáček 2004, s. 14) Na přelomu 10. a 11. století se však dostává pod nadvládu Polska, byť vzhledem ke sporům mezi Čechami a Polskem se nadvláda nad ním ještě několikrát proměnila. (tamtéž) Dlouhodoběji však Přemyslovci dokázali uhájit jen území Holasicka, které jim bylo garantováno na základě míru mezi českým knížetem a polským králem uzavřeným v roce 1054 v Quedlinburgu. (Žáček 2004, s. 19) Není však jisté, zda si Přemyslovci kontrolu nad tímto územím udrželi nepřetržitě, protože v roce 1155 je Holasicko v papežské bule zmiňováno jako součást Vratislavské diecéze. (Žáček 2004, s. 43)

V roce 1229 však papežská komise rozhodla, že území Holasicka zůstane součástí Olomoucké diecéze. (tamtéž) Znamená to nejen to, že z církevního hlediska bylo zdejší území někdy mezi roky 1155-1229 přeřazeno pod Olomouc, ale také to, že Holasicko definitivně na nějakou dobu spojilo své osudy s dějinami Moravy. (Žáček 2004, s. 14) Ačkoliv příslušnost pozdějšího Opavska k Moravě byla pouze dočasná, součástí Olomoucké diecéze zůstalo i po opětovném připojení ke Slezsku, což se později, jak v tomto textu bude zmíněno, ukázalo být naprosto klíčové pro dějiny tzv. Hlučínska.

Morava se od poloviny 11. století dělila na údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), kde vládly vedlejší větve rodu Přemyslovců. (Adamová 2015, s. 43) Míra (ne)závislosti těchto knížectví na Čechách záležela na momentální síle a moci českých panovníků. (Adamová 2015, s. 45) Vymřením vedlejších větví tato knížectví ke konci 12. století zanikla, avšak v roce 1182 římský císař Fridrich Barbarossa sjednocenou Moravu povýšil na markrabství. (Adamová 2015, s. 44) Území Holasicka fungovalo v rámci markrabství jakožto Holasická (později Opavská) provincie. (Tomáš Pustka, 2014, opavsky.denik.cz) (Müller 2014, s. 5)

Z území markrabství se tato provincie ještě v témže století, kdy se stala jeho součástí, začala vydělovat. Již v roce 1269 se přemyslovský levoboček Mikuláš uváděl jako „pán z Opavy.“ (Žáček 2004, s. 49) V roce 1318 pak český král Jan Lucemburský udělil Opavsko v léno Mikulášovi II. (Adamová 2015, s. 71). V lenní přísaze, která proběhla 3. července 1318 v Praze, se již nehovoří o příslušnosti Opavska k Moravskému markrabství a podřízenosti vládců Opavska moravským markrabatům, naopak se zde hovoří o „královstvím našem českém“ a „našem králi českém,“ hovoří se, že pokud přemyslovská dynastie na Opavsku vymře, tak Opavské vévodství připadne „našemu panu králi, jeho dědicům a k řečenému království českému,“ přičemž jako svědkové v textu lenní přísahy figurují významní šlechtici Českého království. (text lenní přísahy – Adamová 2015. s-71-73) Osamocení Opavska vůči Moravskému markrabství zaplatila opavská knížata pevným lenním poutem k českým králům a tito králové jim slavnostně v Praze Opavsko udělovali v léno. (Vurm 2003, s. 108) 7. dubna 1348 vydal Karel IV. pro území spadající v církevní správě pod Olomoucké biskupství tzv. moravskou listinu, která ustanovila, že Moravské markrabství, Opavské knížectví a léna českých panovníků a Českého království patří podle lenního práva pod jurisdikci a přímé panství českých králů a České koruny. (Adamová 2015, S. 42)

Opavsko se vydělením z Moravského markrabství nestalo automaticky opětovnou součástí Slezska (součást České koruny od 14. století), nýbrž bylo buď chápáno jako samostatná země rovnocenná Čechám, Moravě či Slezsku (viz třeba Komenského mapa Moravy, dostupná na wikimedia či wikipedii), anebo bylo z důvodu své církevní příslušnosti k Olomouckému biskupství nadále z geografického hlediska chápáno jako součást Moravy, i když svébytná (viz např. již zmiňovaná moravská listina).

K tomu, že Opavsko začalo být postupně opět vnímáno jako součást Slezska, výrazně přispěly personální unie mezi Opavskem a slezskými knížectvími, přičemž první taková personální unie existovala již v letech 1336-1377, a to konkrétně mezi Opavskem a Ratibořskem, kdy existovalo slezské opavsko-ratibořské knížectví. (Žáček 2004, s. 63, 424, 437, 442) Opavská knížata se díky získání vlády nad Ratibořskem začala řadit mezi slezská knížata a aktivně se začala zapojovat do vnitrozemského dění ve Slezsku. (tamtéž)

Po roce 1377 se državy Přemyslovců začaly rozpadat na menší části pod správou různých členů přemyslovského rodu, což vedlo k finančnímu a mocenskému úpadku Přemyslovců. (Žáček 2004, s. 438) Rod se definitivně rozpadl na větev opavskou a větev krnovsko-ratibořskou (Žáček 2004, s. 464) Avšak i nadále trval stav, kdy jednotliví Přemyslovci kromě své části Opavska ovládali i různá slezská knížectví a panství, či naopak slezským opolským knížatům byla prodána část Opavska. (tamtéž) Do nepřehledné situace zasáhl po roce 1460 český král Jiří z Poděbrad poté, co zemřel opolský kníže Bolek bez legitimního dědice. (tamtéž) Když Jiřímu z Poděbrad toto knížectví připadlo jako odúmrť coby českému králi, udělil ho v léno Bolkově bratru Mikulášovi. (tamtéž) Ten z vděčnosti Jiřímu z Poděbrad prodal svou část Opavska a v roce 1464 mu svůj díl Opavska prodal i opavský kníže Jan. (tamtéž) Král sjednocené Opavské knížectví udělil v léno svému synovi, slezskému minstrberskému knížeti Viktorinovi z Minstenberka, který se zde však udržel jen do roku 1485. (Müller 2014, s. 6) Vlády nad Opavskem se tehdy zmocnil Matyáš Korvín, který Opavsko udělil svému synu Janovi. (tamtéž) Ten toto knížectví držel i po otcově smrti, a to až do roku 1501 (Žáček 2004, s. 439) Český král Vladislav Jagellonský udělil Opavsko v léno svému bratru polskému králi Zikmundovi, ten ho ovládal až do roku 1511. (tamtéž) Opavské knížectví se z této vlády vyplatilo a na více než celé další století spadalo jakožto bezprostřední knížectví pod přímou vládu českých králů. (Müller 2014, s. 6) V roce 1561 vyšla Helwigova mapa Slezska, která Opavsko znázorňuje jako součást Slezska a Opavsko zmiňuje ve výčtu slezských knížectví. (mapa na wikipedii či wikimedii) V roce 1614 udělil český král Matyáš Opavsko jakožto slezské knížectví v dědičné léno Lichtenštejnům. (Müller 2014, s. 7)

Malá část území dnešního Hlučínska nebyla v letech 1377-1742 součástí Opavska, nýbrž tvořila součást Krnovska. Z významných vesnic do něj spadaly např. Kravaře, Velké Hoštice, Rohov či Sudice (mapa Krnovska z roku 1736 na wikipedii či wikimedii) Krnovsko se v roce 1377 oddělilo od Opavska, připadlo ratibořským Přemyslovcům, ti ho v roce 1384 prodali slezským opolským knížatům, Krnovsko však následně ovládl moravský markrabě Jošt, po jeho smrti v roce 1411 připadlo českým králům a v roce 1421 ho znovu získali ratibořští Přemyslovci. (Žáček 2004, s. 424) V roce 1437 bylo slezské ratibořsko-krnovské knížectví rozděleno na ratibořskou a krnovskou část, v roce 1474 museli Přemyslovci Krnovsko odprodat Matyáši Korvínovi z důvodu své podpory Jiřímu z Poděbrad, po smrti Matyáše Korvína připadlo českým králům. (Žáček 2004, s. 425) V roce 1523 bylo toto slezské knížectví uděleno v léno ansbašským Hohenzollernům, kterým bylo v roce 1621 zkonfiskováno z důvodu jejich zapojení do českého stavovského povstání. (tamtéž) V následujícím roce bylo toto slezské knížectví uděleno v dědičné léno Lichtenštejnům. (tamtéž)

1.2. Od připojení k Prusku po připojení k ČSR

28. července 1742 byl v Berlíně po prohrané válce mezi habsburským soustátím a Pruskem podepsán mír, na jehož základě Habsburkové (potažmo Česká koruna) ztratili většinu území Slezska, včetně severních částí knížectví opavského a krnovského (Žáček 2004, s. 200) Pod habsburskou vládou (resp. v České koruně) zůstalo jen Těšínsko a jižní části knížectví opavského, krnovského a niského. (tamtéž) Území dnešního Hlučínska se tak stává součástí Pruského království. Bylo začleněno do správního obvodu Hlubčice, přičemž v roce 1818 bylo přeřazeno do okresu Ratiboř, jehož součástí zůstalo až do anexe tohoto území Československem. (muzeum-hlucinska.cz) Postupně začalo splývat s historickým územím Ratibořského knížectví. Samotné Slezsko bylo v rámci Pruska rozděleno na 13 kantonů, avšak v roce 1815 bylo obnoveno jako jedna z 9 pruských provincií s centrem ve Vratislavi. (Žáček 2004, s. 201, 245-246) Pruská provincie Slezsko se dělila na 3 (resp. do roku 1820 na 4) vládní obvody, v jeho východní části existoval vládní obvod Opolí zahrnující celé Horní Slezsko, tedy i Ratibořsko. (Žáček 2004, s. 246)

V 19. století došlo v Rakouském Slezsku (od roku 1861 definitivně tvořící jednu z korunních zemí rakouské monarchie) k probuzení českého národního vědomí. V roce 1877 na Opavsku vznikla Matice opavská, v roce 1898 na Těšínsku vznikla Slezská matice osvěty lidové, v roce 1883 bylo v Opavě založeno české gymnázium, v Rakouském Slezsku se pořádaly tábory českého lidu, vznikal zde první místní český tisk, české spolky atd. (Žáček 2004, s. 273, 283, 285, 290, 291, 292, 296)

Na Ratibořsku (od roku 1871 součást Německého císařství) byla situace značně odlišná. Zdejší „české“ obyvatelstvo si po roce 1742 vytvořilo hospodářské, sociální a kulturní vazby směrem do slezské Ratiboře a dále hlouběji do pruského Slezska, hlouběji do Pruska, bylo vystaveno povinnosti sloužit vojenskou službu v pruské/německé armádě, bylo pod vlivem zdejšího školství (které se po vyhlášení Německého císařství stalo čistě německojazyčným), jezdilo na sezónní práce hluboko do německého vnitrozemí atd. (muzeum-hlucinska.cz) (Jiří Neminář, Historie.cs: Být Prajzákem 7:35 – 8:45) (petrkovice.ostrava.cz)

Zdejšímu obyvatelům byla zpočátku národnostní myšlenka cizí, označovali se za Moravce, přičemž onu „moravskou“ identitu si nespojovali nijak s národnostní otázkou, dokonce ani s identitou zemskou (ta zde byla pruská), spíše ji měli spojenou s římskokatolickou vírou (zde velmi silnou) a římskokatolickou církví spadající v jižní části Ratibořska územně pod Olomoucké arcibiskupství (čili pod moravskou církevní provincii). (muzeum-hlucinska.cz) (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 2:16 – 2:50) Dokonce i zdejší nářečí (lidově označováno jako po našemu či prajzština) bylo oficiálně nazýváno jako „moravština,“ toto pojmenování však opět souvisí s církevní příslušností oblasti, zdejší jazyk nebyl totožný s jazykem Moravanů, vznikl ze zakonzervovaných slezských (lašských) nářečí češtiny, přičemž po roce 1742 přejal z němčiny mnoho německých výrazů. V tomto nářečí se promítaly vlivy tří jazyků – češtiny, němčiny a polštiny. (petrkovice.ostrava.cz) (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 2:16 – 3:03) (wikipedie.cz)

Nacionální myšlenka se zde však později rozšířila, ale nebyla to národnostní myšlenka česká, byla to národnostní myšlenka německá. Na počátku 20. století se již zdejší obyvatelstvo v produktivním věku považovalo z národnostního hlediska za Němce, byť hovořilo „moravsky.“. (muzeum-hlucinska.cz) (Jiří Neminář, Historie.cs: Být Prajzákem 7:35 – 8:45) Zdejší „moravský“ jazyk však i přes německé národní a pruské/slezské zemské vědomí zdejšího obyvatelstva nezanikl, z iniciativy římskokatolické církve byl nadále udržován v církevním prostředí, což k jeho udržení napomohlo. (Kadlec 2016, s. 115) V roce 1893 zdejší katolické duchovenstvo zakládá Katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku, které sice byly psány v „moravském“ jazyce, avšak orientovaly se silně proněmecky. Vůči Čechům se silně vymezovaly z důvodu jejich odpadlictví od katolické víry. (Žáček 204, s. 288) (Jiří Jung, Historie.cs: Být Prajzákem: 11:58 – 12:37) V oblíbenosti nebylo u obyvatel jižní části Ratibořska ani samotné Rakousko, což vyplývalo z jejich pořádkumilovnosti související s pruskou mentalitou. Na Rakousko se dívali jako na území, kde je vulgárně řečeno „bordel“ namísto čistoty, řádu a pořádku. (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 12:55 – 13:08)

Autor: Adam Filák

Zdroje:

ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. ISBN 978-80-7277-172-1

ADAMOVÁ, Karolína, Antonín LOJEK a Jaromír TAUCHEN, SCHELLE, Karel, ed. Velké dějiny zemí Koruny české: Tématická řada: stát. Praha, Litomyšl: Paseka, 2015. ISBN 978-80-7432-652-3

MÜLLER, Karel a Pavel ŠOPÁK. Zmizelá Morava a Slezsko: Opava. Praha, Litomyšl: Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-017-0

VURM, Bohumil. Moravskoslezský kraj. Praga mystica, 2003. ISBN 978-80-902363-7-5

Něco více z historie Petřkovic [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z: webu městského obvodu Ostrava-Petřkovice

Hlučínsko [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z webu Muzea Hlučínska

2. Hlučínsko po připojení k ČSR

4. února 1920 bylo na základě Versaillské mírové konference většina území dnešního Hlučínska připojena k Československu, obce Píšť a Hať se součástí ČSR staly až v roce 1923. (muzeum-hlucinska.cz) K Československu tak nakonec bylo připojeno celkem 38 pruských obcí (prajzskarepublika.cz) ČSR argumentovala tím, že jižní část Ratibořska je územím, kde žijí zgermanizovaní příslušníci českého národa a je třeba toto obyvatelstvo zachránit před naprostou germanizací v „moři německého živlu.“ (muzeum-hlucinska.cz) Bohužel pro ČSR bylo zdejší obyvatelstvo zcela odlišného názoru, po anexi tohoto území Československou republikou se na anektovaném území pořádaly protestní demonstrace namířené proti anexi. (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 10:36-10:42) Obyvatelstvo se obávalo zpřetrhání veškerých vazeb s pruským územím, přičemž toto si spojovalo i se samotnou otázkou sehnání obživy. (Jiří Jung, Historie. Cs: Být Prajzákem 14:37-15:45) K negativnímu vnímání československého státu zdejším obyvatelstvem přispělo i to, že ČSR byla sekulárním až anti-katolickým státem hlásícím se k husitské a protestantské minulosti.

Na velkém státním znaku ČSR (a prezidentské standartě) figurovala nejen slezská orlice symbolizující celé Slezsko, celá spodní část velkého znaku byla věnována jednotlivým slezským územím, přičemž jedno z polí znázorňovalo Ratibořsko (Hlučínsko). (wikipedie.cz) Z hlediska správního se však Slezsku v ČSR tak dobře nevedlo. Území Hlučínska nespadalo pod správu slezské zemské vlády, nýbrž bylo podřízeno přímo pod osobu slezského zemského prezidenta Josefa Šrámka, který zde disponoval zcela mimořádnými pravomocemi (s demokratickým režimem ne zcela slučitelnými). Tento stav trval celých 7 let. (muzeum-hlucinska.cz) V roce 1928 došlo k reorganizaci okresu Hlučín, z něhož bylo cíleně vyloučeno 12 obcí patřících před rokem 1920 k Prusku, a naopak k němuž bylo připojeno 5 ryze českých obcí (před rokem 1918 součást Rakouska) ve snaze ovlivnit zdejší složení obyvatelstva ve prospěch české národnosti. (Historie. Cs: Být Prajzákem 20:55) V tomtéž roce došlo k likvidaci samosprávy československého Slezska, bylo spojeno s Moravou pod zemi Moravskoslezskou s centrem v Brně, přičemž Opavy se ani netýkalo speciální postavení, které bylo přiřknuto dalším statutárním městům – netvořila vlastní okres. (Žáček 2004, s. 323)

S výjimkou 2 zdejších obcí (z celkového počtu 38) došlo k naprosté likvidaci zdejšího německého školství, které bylo nahrazeno českým (resp. československým). (Jiří Neminář, Historie.Cs: Být Prajzákem, 18:16-19:08) Zákon o garanci vzdělání národnostním menšinám při určitém podílu v obci byl ignorován. (tamtéž) A to i přes odpor zdejšího obyvatelstva, které proti tomu protestovalo, svým dětem zařizovalo domácí výuku v němčině nebo je posílalo do německých škol v Opavě. (tamtéž) Proti tomu však československý stát zakročil. Zplnomocněny vládní komisař Josef Šrámek opakovaně nařizoval vyloučit z opavských německých škol ty žáky, jejichž rodiče nejsou úředně německé národnosti, ke které, jak bude řečeno na následujících řádcích, jim však nebylo umožněno se svobodně hlásit. (Kadlec 2016, 120) Toto vylučování z opavských německých škol však bylo protizákonné, protože ve Slezsku, na rozdíl od Moravy, neplatil zákon, který hovořil o tom, že dítě smí navštěvovat pouze obecnou školou, jejíž vyučovací jazyk je shodný s jeho mateřštinou. (tamtéž)

Se sčítáním lidu, jak bude řečeno na dalších řádcích, ČSR manipulovala. Docházelo tak ke kuriozním situacím, kde v oblastech s oficiální převahou československého obyvatelstva, s převahou vyhrávaly strany patřící k německému národnímu proudu. (muzeum-hlucinska.cz) V roce 1925 volilo německé strany 65 % obyvatel Hlučínska, 29 % z nich odevzdalo hlas českým stranám a 5 % voličů volilo KSČ. (Kadlec 2016, s. 118) To ostře kontrastovalo s národnostními statistikami z roku 1921, podle kterých v Hlučíně tvořili Němci jen 31 % obyvatel, přičemž více než desetinu obyvatel tvořili jen v dalších 12 obcích. (tamtéž)

Československý stát hned v únoru 1920 po připojení jižní části Ratibořska (Hlučínska) k ČSR zjistil, že obyvatelstvo oblasti si ve velké většině nepřálo odtržení od Německa a vůči novému státu je naladěno nepřátelsky. (Kadlec 2016, s. 115) Kritéria sčítání lidu na Hlučínsku tedy byla stanovena tak, aby se proněmecký sentiment zdejších obyvatel nemohl promítnout do státu nepříznivých statistických výsledků. (tamtéž) Národnost zde byla maximálně připoutána na mateřský jazyk. (tamtéž) Zplnomocněný komisař Republiky československé pro Ratibořsko Josef Šrámek poznamenal: „Jest nepochybno, že agitace německá při sčítání lidu i tu napne všechny síly, aby získáno bylo co nejvíce lidu pro národnost německou. Lid tamní, jak dnes věci stojí, dal by se snadno zlákati, aby při sčítání udal jako národnost německou, přičemž opravné řízení asi málo by co změnilo, jěžto zvláště mladá generace ovládá oba jazyky. Výhodnější byla by pro nás ovšem situace při sčítání podle mateřského jazyka a hlavně tehdy, měl-li by úřad II. Instance v ruce opravné řízení.“ (tamtéž)

V praxi to vypadalo následovně. Na Hlučínsku se nesčítalo pomocí sčítacích archů (vyplňováno samotnými občany), nýbrž archy popisnými (vyplňováno sčítacím komisařem, který odpovědi do archu zapisoval na základě odpovědí tázaného). (Kadlec 2016. s. 37-38) Bylo tak učiněno z důvodu „zvláštních poměrů a zajištění zdárného výsledku cenzu.“ (Kadlec 2016, s. 38) Ze 114 zdejších čítacích komisařů bylo 109 Čechů a jen pět Němců. (Kadlec 2016, s. 117) Na Hlučínsku byla běžně prováděna „úřední oprava národnosti,“ a to i bez souhlasu sčítané osoby, která se sice mohla odvolat, ale její odvolání nemělo odkladný účinek. (Kadlec 2016, s. 116) Sčítací komisaři prováděli vyplnění kolonky národnost na základě „objektivní skutečnosti,“ nikoliv na základě odpovědi dotázaného. (tamtéž) Kolonka národnost byla na Hlučínsku maximálně vázána na mateřský jazyk, to však ostře kontrastovalo s jinými územími, kde by se vázanost na mateřskou řeč nehodila (např. Těšínsko), a kde naopak národnost s mateřskou řečí propojena nijak nebyla. (tamtéž) Argumenty mnoha obyvatel Hlučínska, že „moravština“ je, co se týče důležitosti, jejich druhým jazykem, a na rozdíl od němčiny ji neovládají písmem, nepostačovaly. (tamtéž) Sčítací komisaři nebrali v potaz, který jazyk dotyčný nejlépe ovládá a ve kterém získal vzdělání, stěžejní pro ně byla řeč matky. (tamtéž)

Sčítání lidu proběhlo na Hlučínsku v polovině února 1921. (Kadlec 2016, s. 117) Hned 16. února vypukly nepokoje v Kravařích poté, co se zdejší obyvatelé dozvěděli, že v Opavě či Moravské Ostravě probíhá sčítání lidu jiným způsobem, a to dokonce dvojjazyčnými tiskopisy, které si lidé vyplňují sami. (tamtéž) Kravařský občan Josef Slaný prohlásil, že v Kravařích nikdo nerozumí, co sčítací komisař zapisuje do popisných archů, neboť nikdo neumí číst česky. (zdejší obyvatelé ovládali švabach a kurent, nikoliv latinku) (tamtéž) Zdejší protestující lidé se nedali přesvědčit, že se jim ohledně sčítání národností neděje žádná křivda a poté, co komisař pohrozil, že v případě neklidu a nepořádku přijde vojsko, se dav „za chechotu a výskání rozprchl.“ (tamtéž) Sčítací komisaři si také osvojili taktiku přehazování otázek v sčítacím archu, čímž rozhodili zdejší obyvatele, kteří si odpovědi na otázky předem nastudovali, a tím pádem po přehození dávali v němčině zmatečné odpovědi, což bylo užito k argumentu, že daný sčítaný občan němčinu neovládá, tudíž to není jeho mateřský jazyk. (tamtéž)

Po skončení sčítání lidu okresní hejtman dr. Cichra uvedl, že výsledky cenzu pro československý stát jsou krajně nepříznivé, protože ve velké většině obcí bude napočteno více osob hlásících se k Němcům, než osob hlásících se k Čechům (či dokonce k Moravcům). (tamtéž) Obzvláště nepřátelsky se vůči sčítání lidu stavělo obyvatelstvo Kravař, Štěpánkovic a Bolatic, které se zdráhalo dávat sčítacím orgánům vůbec nějaká vysvětlení, žádajíc buď aby bylo sčítáno tak jako v Opavě sčítacími archy německými, anebo aby popisné archy byly německé a aby se zanášení údajů dělo jazykem německým. (tamtéž) Za účelem zlomení odporu bylo v těchto obcích ještě zesíleno četnictvo. (tamtéž) Byl zabaven článek v Hultschiner Zeitung, který obviňoval úřední orgány z nátlaku na sčítané osoby. (tamtéž)

Celkem bylo provedeno 138 trestních řízení. (tamtéž) Např. s kravařským občanem Františkem Trunczikem, který odmítal odpovídat na otázky sčítacímu komisaři, pokud nebudou zanášeny do německého sčítacího archu s odůvodněním, že si přeje, aby rozuměl tomu, co komisař do sčítacích archů zanáší. (tamtéž) Trunczykovi byla udělena pokuta 1 000 Kč, v případě nedobytnosti 30 dní vězení, jeho odvolání byla neúspěšná. (tamtéž) Ludgeřovickému faráři Aloisi Bittovi byla udělena pokuta 2 000 Kč, v případě nedobytnosti 20 dní vězení za to, že působil na své služebné, aby „činili údaje pravdě neodpovídající“ (čili aby se hlásili k německé národnosti), a taky za to, že trval na zapsání německé národnosti namísto československé u své osoby, přičemž po neúspěšném pokusu zapsání německé národnosti, se měl dopustit „hrubého jednání vůči sčítacímu komisaři.“ Oním hrubým jednáním byla věta: „Ale vy tomu nerozumíte!“ (tamtéž) Bitta se nakonec odvolal k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudek zrušil, u prvního přestupku totiž s Bittou probíhalo již jiné řízení a u toho druhého při obvinění nebyl dodržen zákon (Bitta nebyl nejprve sčítacím komisařem napomenut). (tamtéž)

V roce 1924 byly zveřejněny výsledky, kdy díky „objektivním úředním opravám“ bylo s německou národností na Hlučínsku napočítáno jen 7 707 osob (16,3 %), zatímco s čs. národností (v to započítány odpovědi Čechoslovák, Čech a Moravec) 39 209 osob. (tamtéž) Opět je třeba zmínit to, co už v textu zaznělo, v roce 1925 německým stranám odevzdalo svůj hlas 65 % obyvatel Hlučínska. To ostře s výsledky sčítání lidu kontrastuje.

Koncem roku 1930 proběhlo druhé prvorepublikové sčítání lidu. (Kadlec 2016, s. 117) Toto sčítání již připouštělo změnu národnosti v průběhu života, nicméně pro zjištění národnostního složení Hlučínska to nemělo zásadní vliv, jelikož osoba hlásící se k německé národnosti musela prokázat, že němčinu zcela ovládá (písmem i slovy) a upřednostňuje ji v soukromé konverzaci, přičemž německy se hovoří i v rodině dané osoby (včetně třeba již zemřelých rodičů). (tamtéž) Pokud kromě němčiny tato osoba ovládala i „moravštinu,“ použily to úřady v argumentaci, proč dané osobě nemá být přiznána německá národnost. (tamtéž) Toto se stalo například Josefu Kaschnemu z Kobeřic, který neuspěl ani s odvoláním u Nejvyššího správního soudu. (tamtéž)

České národnostní organizace působící ve Slezsku, konkrétně Matice Opavská a Slezská matice osvěty lidové lobbovaly za to, aby byla přijata taková opatření, která by vedla k tomu, že ve sčítání lidu nebude na Hlučínsku zjištěn větší podíl německého obyvatelstva než v roce 1921. (tamtéž) Navrhovaly například, aby úřady umožnily na otázku národnostní identity tázané osoby i odpověď Moravec, Hlučíňák, po našemu či Slezak (Slezan), přičemž toto mělo být automaticky započítáno do národnosti československé. (tamtéž) Naopak slezští autonomisté v polském Slezsku v periodiku Hlas Horního Slezska navrhovali to, aby se zdejší obyvatelstvo mohlo přihlásit k slezské národnosti, neboť „tam jsou Slezané a nejsou tam ani Češi, ani Němci a jiné národnosti. (Kadlec 2016, s. 102) K umožnění svobodné kombinace místní/zemské identity se subjektivním přihlášení se k jedné širší národní identitě (Čech, Čechoslovák, Němec, Polák), jako tomu bylo na Těšínsku (Šlonzák-Čech, Šlonzák-Čechoslovák, Šlonzák-Němec, Šlonzák-Polák, Šlonzák-Šlonzák), však nedošlo, protože většina obyvatel Hlučínska by na tuto otázkou pravděpodobně odpověděla, že jsou Moravci-Němci či Slezané-Němci. (Kadlec 2016, s. 106, 124)

K většímu posunu tak nakonec nedošlo. Dokonce byla předem vypracovaná 4 stanoviska, která měla dané osobě vysvětlit, proč jí nemůže být přiznána národnost německá. (Kadlec 2016, s. 122) Stanoviska byla následující: 1) Sama strana uznává, že mateřská řeč její a nedospělých členů rodiny je moravská a že ve své rodině (domácnosti) mluví také tímto mateřským jazykem. 2) Při prověřené zkoušce se ukázalo, že německy mluví jen nedokonale, kdežto moravsky mluví tak, že i z řeči je patrno, že jest Moravec. 3) Dítky navštěvují českou školu. (!!!) 4) Výpověďmi sousedů a jiných věrohodných osob může býti československá národnost strany zjištěna. (tamtéž) Dva body tedy hraničily s naprostou drzostí, jelikož navštěvovat německou školu hlučínským dětem sám československý stát znemožňoval, a zatímco se zaměřoval na to, zda daná osoba mluví obstojně německy, na znalost spisovné češtiny zřetel nebral a její znalost si ani neověřoval.

Celkový oficiální výsledek tohoto sčítání byl následující: 49 316 osob československé národnosti (92, 3 %) a jen 4 008 s národností německou (7,5 %). (Kadlec 2016, s. 124)

Situaci na Hlučínsku ještě více zkomplikovala hospodářská krize, která zdejší oblast citelně zasáhla. (muzeum-hlucinska.cz) Spousta lidí z oblasti tehdy našla pracovní uplatnění v Německu, které neváhalo v nabízení pracovních pozic upřednostňovat obyvatele Hlučínska před vlastními občany. (tamtéž) Obyvatelé oblasti tehdy začali vstupovat do Sudetoněmecké strany, ať už z přesvědčení nebo pod tíhou ekonomické situace. (tamtéž) Tradiční katolické a zemědělské strany, jež v regionu vždy dominovaly, výrazně ztratily ve prospěch Sudetoněmecké strany. (tamtéž)

3. Hlučínsko po opětovném připojení k Německu

Hlučínsko bylo na základě mnichovské dohody v roce 1938 připojeno zpět k Německu, tím se naplnily touhy a očekávání mnoha zdejších obyvatel. (muzeum-hlucinska.cz) Hlučínsko se nestalo součástí Sudetoněmecké župy, nýbrž bylo připojeno ke svému starému hornoslezskému okresu Ratiboř. (tamtéž) To, že se Německo, stará domoviny zdejších obyvatel, od císařských dob změnila, začali zdejší obyvatelé zjišťovat až postupně. (tamtéž)

Zdejší území bylo považováno za historické říšské území, a tak zdejší obyvatelé na pomyslné škále „němectví“ předčili i Němce ze Sudet a z ostatních nově připojených území. (tamtéž) Spokojenost s novým stavem se projevovala dobrovolným poněmčováním příjmení, dobrovolným vstupem do armády či vstupy do nacistických spolků a složek. (tamtéž) Zdejší obyvatelé se stali plnoprávnými říšskými občany. (tamtéž). To s sebou neslo nejen práva, ale také povinnosti, a to včetně vojenské služby. (tamtéž) Z Hlučínska narukovalo celkem 12 000 mužů, přičemž 3 500 z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných. (tamtéž) Právě teprve s rostoucím počtem narukovaných a zejména s rostoucím počtem padlých rostlo vystřízlivění zdejších lidí. (tamtéž) Poměrně nelibě Hlučíňané nesli, že jim nacistický režim zakazoval užívání zdejšího slezského nářečí na veřejnosti, nicméně zapojení se do odbojových struktur zde zůstalo okrajovou záležitostí. (tamtéž)

4. Hlučínsko po roce 1945

 

Československo, které nutilo zdejší obyvatelstvo za první republiky přihlásit se k československé národnosti, si znemožnilo mít argumenty k tomu, aby zdejší obyvatelstvo bylo po roce 1945 odsunuto, protože dle dekretu o odsunu byl vysídlen ten člověk, který se v roce 1930 hlásil k německé národnosti. (Nina Pavelčíková, Historie.cs 37:15-37:57) Zdejší obyvatelé se totiž v roce 1930 „přihlásili“ k národnosti československé. (tamtéž) Zcela vysídlena tak tedy byla pouze jedna (a to ryze německá) obec Třebom, výraznější odsun (nikoliv však úplný) se týkal rovněž Sudic. (tamtéž) Zbylým obcím se výraznější odsuny vyhnuly. (muzeum-hlucinska.cz) ČSR si odsun zdejšího obyvatelstva nemohla dovolit i z důvodu toho, že by padly veškeré prvorepublikové argumenty o tom, že zdejší obyvatelé jsou Češi. (tamtéž)

Na počátku 70. let byla mezi ČSSR a Západním Německem uzavřena dohoda, na jejímž základě zdejší vdovy (manželky padlých vojáků) a váleční poškozenci dostávali od SRN finanční kompenzaci v západní měně (resp. v bonech). (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem 42:25-42:50) Po roce 1989 se obyvatelům Hlučínska otevřela možnost získat německé občanství, pokud prokážou, že jsou potomky obyvatel Hlučínska v mužské linii. (Jan Brož 2018, euro.cz) Německé občanství má dnes třetina až polovina obyvatel Hlučínska. (tamtéž) K německé národnosti se však zde již téměř nikdo nehlásí, většina „Prajzaků“ se dnes hlásí k české národnosti. (tamtéž) Jediné, čím se z hlediska demografického složení Hlučínsko odlišuje, je vyšší podíl osob hlásící se k slezské národnosti (namísto české) a vyšší religiozita. (tamtéž)

Autor: Adam Filák

Zdroje:

KLADIWA, Pavel, Dan GAWRECKI, Petr KADLEC, Andrea POKLUDOVÁ a Petr POPELKA. Národnostní statistika v českých zemích 1880-1930: mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2016. ISBN 978-80-7422-551-2

Hlučínsko [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z webu Muzea Hlučínska

Audiovizuální zdroje:

Historie. CS: Být Prajzákem

Vraťme se někdy do roku 1870. Nacházíme se na území Pruského království, v provincii Slezsko v jižní části okresu Ratiboř, avšak na církevním území olomoucké arcidiecéze… Kdo tady žil? Stav k roku 1870 byl tento: lidé, co se označovali za Moravce či pruské Moravce. Tehdy si už však tuto identitu pojili s příslušností k Olomoucké arcidiecézi (moravské církevní provincii) – nevyjadřovalo to nějakou zemskou a už vůbec ne národní identitu.

Byli to lidé mluvící moravsky (či lidově řečeno po našemu). Ona moravština na celém Hlučínsku (tehdy jižním Ratibořsku) však měla jinou podobu než třeba na jižní či střední Moravě. Velmi se na ní promítalo to, že zdejší oblast byla od Moravy izolovaná. Vždyť už v roce 1318 vzniká relativně samostatné Opavské knížectví s vlastní knížecí dynastií, soudnictvím, zemským sněmem a správními úřady, toto knížectví ve 14, 15. a 16. století začalo postupně splývat se Slezskem (formálně završeno v roce 1614), k tomu se tato část Slezska v roce 1742 stala součástí Pruska. Moravština v Prusku tak měla velmi archaickou podobu a vyvíjela se naprosto odlišným směrem než moravština na Moravě.

Byly tu samozřejmě vlivy německé, i když před rokem 1871 ne tak silné, jako po tomto roce. A potom vlivy polské. Moravština v Pruském Slezsku měla silný polský přízvuk, čím severněji a severovýchodněji se člověk na „Prajske“ (jak se Hlučínsku dnes hovorově říká) vydá, tím jsou vlivy polštiny znatelnější, třeba se lze leckde setkat nejen s polskými slovíčky a přízvukem, leckde se vyskytuje taky polské tvrdé ł, slovosled je úplně jiný než v češtině atd… Zkrátka tu máme pro přespolní ne příliš srozumitelnou řeč. A samozřejmě to fungovalo velmi často i obráceně – pro místní nebyla srozumitelná spisovná čeština. Rozdíl zde byl i v písmu – čeština se zapisovala latinkou, pruští Moravci však pro zápis používali frakturu a kurent, přičemž nebylo neobvyklé, že latinku vůbec neovládali.

V době Pruského království bylo základní školství v moravštině, střední a vysoké školství a stejně tak byrokracie byly v němčině. Ale již tehdy přichází do oblasti postupně malými krůčky pruská morálka, pruské myšlení, pruský smysl pro pořádek…

Přišel však rok 1871 – sjednocení Německa, vznik německého národního státu. I základní školství přešlo do němčiny. Ve školství se přešlo na německý vlastenecký duch, byl budován německý člověk – učila se nejen německá historie, školství prostě budovalo německého vlastence, německého člověka. K tomu tu máme povinnou vojenskou službu v německé armádě – tam se učilo nejen pořádku a disciplíně, ale taky to přinášelo do myslí lidí německé vlastenectví. K tomu tu máme pracoviště – na pracovišti je rovněž budován německý člověk, obrovské procento lidí z Hlučínska odjíždí hlouběji do Německa na sezónní práce – třeba i na několik měsíců. K tomu přichází moderní doba – svět se zmenšuje, lidé si začínají vytvářet osobní, sociální a kulturní vazby na delší vzdálenosti. Ano – směrem na sever – do Ratiboře (zejména do Ratiboře – Ratiboř bylo okresní město), hlouběji do Horního Slezska (Opolí), hlouběji do celého Slezska (Vratislav) i celého Německa (Berlín). Do Ratiboře jezdí na střední školu, za lékařem, na nákupy… Znalost němčiny – nezbytná.

V opozici proti tomu stála dlouhou dobu římskokatolická církev. Byly tu v zásadě dva důvody – prvním byl ten, že církevně tato oblast náležela k olomoucké arcidiecézi, kněží měli vystudován kněžský seminář v Olomouci a z Olomouce se prostě vraceli proslovansky naladění. Druhým důvodem bylo to, že katolická církev se obávala německého živlu – Prusko bylo většinově protestantským státem. Katolická církev tak doslova trvala na bohoslužbách v moravštině, v kostele se i moravsky zpívalo atd.. Na konci 19. století toto začíná slábnout, byl totiž vydán rozkaz, že noví kněží musí studovat již výhradně na území Pruska, noví kněží byli již ke konci 19. století buď Němci nebo sice Moravci, ale velmi proněmecky naladění. Třeba na počátku 20. století se stal ludgeřovickým farářem velmi proněmecky naladěný Alois Bitta (dá se říci příkladný německý vlastenec), byť mluvil moravsky. I tahle hráz postupně mizela.

Český nacionalismus zde nepronikl. I zdejší katoličtí kněží Čechům nedůvěřovali – dívali se na ně jako na husity, protestanty – českým národním myšlenkám tak házeli klacky pod nohy- -paradoxně hájili moravskou řeč, ale zároveň brojili proti Čechům, adorovali německého císaře a německý stát… Naopak – v 80. a 90. letech se zde začíná prosazovat nacionalismus německý. K pruské státní identitě, k pruskému smyslu pro pořádek, pracovitosti a disciplíně se tak přidává poslední věc – německý nacionalismus. Na počátku 20. století už na území současného Hlučínska panuje tento stav – architektura – ta nově postavená zcela v německém duchu, německém stylu, často z červeného režného zdiva (nejen rodinné domy, stodoly, hospodářské budovy, školy a úřady, ale také novogotické kapličky, kaple a kostely – zmiňme třeba kostely v Ludgeřovicích, Kobeřicích, Sudicích a Kravařích), někde se objevuje i hrázděná architektura. Kroje/oblečení – de facto německé jen s mizivými slovanskými vlivy – již od pohledu přejaté z německého prostředí či německým prostředím silně inspirované. Zástavba – mnohé vesnice mají německý typ zástavby. Myšlení, mentalita – německá. Státní loajalita a státní identita – německá. Národní identita – u starších lidí indiferentní (pruští Moravci/Prajzové/Slezané…), u mladých lidí již taky německá. Politická reprezentace – katolická deutsche zentrumspartei. Lokální identita – pojila se zejména k vesnici, dále k okresu Ratiboř (odtud pojem Ratibořsko), Hornímu Slezsku, Pruskému Slezsku a Prusku.

Ono se toto začalo projevovat i na zdejším jazyku. Moravština (po našemu) se již změnila v jazyk na doma a do kostela. Ta mluva na doma se však od té kostelní již zásadně odlišovala. Obsahovala opravdu obrovské množství německých výrazů, německých slov či alespoň německy znějících slov, lidé ve své mluvě do projevu vkládali celé německé věty. Mezi moravštinou a němčinou plynule přepínali. Moravština se postupně stávala více a více němčinou.

Lidé tak byli opravdu překvapeni, když je v roce 1920 připojili k Československu. Nechápali to, nevěděli proč. Československo bylo pro ně cizí stát a Češi cizí národ. Vazby měli hlouběji do Německa. Spousta lidí přišla připojením k ČSR o práci o způsob obživy. Ne vždy jim nový stát práci zajistil. Spousta lidí po připojení k Československu výrazně zchudla. ČSR úplně zdejším poměrům nerozuměla. Identitu zdejších lidí nechápala. Identitu Moravců chybně považovala za identitu zemskou a národní. Německé školy nahradila českými, lidem ve sčítání lidu znemožňovala zapsat si německou národnost. To vše bylo spíše kontraproduktivní a proti státu to zdejší lidi spíše poštvalo. K tomu se přidala československá adorace husitství a protestantské reformace, snaha vše odkatoličtit – odstraňování křížů z úřadů a ze škol, snížení počtu výuky náboženství, v hodinách dějepisu se plivalo na katolickou církev. V třicátých letech se k tomu všemu přidala hospodářská krize.

To vše ještě lidi naopak přimknulo k německému prostředí. I ve dvacátých letech zde vyhrávaly německé strany (okolo 70 % voličů) – většina hlasů však tehdy připadla aktivistickým stranám – zejména německé křesťansko-sociální straně a různým zemědělským stranám, v některých vesnicích si získala zastoupení i německá sociální demokracie.

Německé nacionalistické a šovinistické strany dokázaly ve dvacátých letech získat podporu zejména v Kravařích, Zábřehu, Koutech a Štěpánkovicích (v těchto obcích byly vazby na Německo historicky nejsilnější) a dále ve východní průmyslovější části oblasti – v Koblově, Petřkovicích, Ludgeřovicích, Hošťálkovicích a Bobrovníkách. Zhnědnutí téměř celé oblasti však byla pouze otázka času. K tomu všemu přispěla hospodářská krize a starostlivé Německo, co hodlalo zdejší lidi na svém území zaměstnat i na úkor svých vlastních občanů. ČSR naprosto ve většině obcí selhala. Většinu obyvatel si na svou stranu nezískala.

Na celém Hlučínsku odevzdalo německým nacionalistickým stranám ve volbách v roce 1935 hlas přes 73 % voličů, SdP vítězí na území Prajske v 36 z 38 vesnic s dvoutřetinovou podporou. I přes i díky volebním výsledkům očividně zmanipulované československé sčítání lidu, které tvrdilo, že v oblasti se k německé identitě hlásí pouze 7,5 % obyvatel (na základě čehož byl ignorován menšinový zákon a s výjimkou 2 obcí zcela zrušeno německé školství), se tak oblast na základě Mnichovské dohody stává opět součástí Německé říše – konkrétně okresu Ratiboř v rámci (Horního) Slezska – tedy nikoliv Sudet a nikoliv Protektorátu, ale přímo součástí tzv. „Alt rajchu“ – tzv. historického území Německé říše.

Obyvatelé Hlučínska se stali plnoprávnými obyvateli říše. Získali plná práva. Paradoxně byli nacistickým režimem považování za čistější Němce, než třeba Rakušané či Němci ze Sudet. Na veřejnosti se však musela používat výhradně němčina. Ve škole, na úřadě, v obchodech, u doktora – po našemu (moravština) i přes to, že obsahovalo obrovské množství germanismů ba i přímo německých vět, mělo být zapomenuto. Dokonce začalo opětovné poněmčování jmen měst a vesnic. Je si však třeba uvědomit, že toto nenarazilo na odpor místního obyvatelstva – naopak, to si samo zpětně poněmčovalo dobrovolně svá příjmení, které si muselo za první republiky nedobrovolně počeštit, vstupovalo dobrovolně do nacistických spolků a složek, dokonce se objevilo mnoho dobrovolných vstupů do armády atd…

Přišla však druhá světová válka, válečné strádání, obrovský počet padlých v obci. Z Hlučínska narukovalo více než 12 000 mužů, přičemž 3 500 z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných. Válečné strádání a zvyšující se počet padlých přinesl místnímu obyvatelstvu vystřízlivění. K vystřízlivění nakonec přispělo i to, že si lidé postupně uvědomili, že s původním Pruským královstvím a Německým císařstvím nemá nacistické Německo nic společného a že nacismus se jaksi s katolickou vírou neslučuje.

Po válce. Ano. Z oblasti se až na výjimky neodsouvalo – jednak sčítání lidu z roku 1930 tvrdilo, že pouze 7,5 % zdejšího obyvatelstva jsou Němci, jednak by to byla i mezinárodní ostuda – padly by veškeré argumenty o tom, že zdejší obyvatelé jsou Češi – na základě tohoto ČSR požadovala toto území, po druhé světové válce navíc požadovala i další území na Ratibořsku. Je třeba si rovněž uvědomit, že nový režim plánoval z ostravské aglomerace učinit průmyslové centrum republiky – stát potřeboval nové pracovníky v průmyslu. Toto vše jsou důvody, proč se z této oblasti poválečný odsun nekonal. Ve volbách 1946 však nemohli volit všichni obyvatelé Hlučínska – pouze ti vybraní, ne tolik „paktující se s Němci“ – přesto však KSČ drtivě prohrává, v oblasti získala pouhý jednociferný výsledek, volby vyhrává Československá strana lidová.

Po válce však německá identita ustupuje zcela do pozadí… Z hlediska demografického složení se Hlučínsko dnes odlišuje spíše náboženským složením – většina obyvatel se hlásí k římskokatolické víře- nejméně v Hlučíně (57 %), nejvíce v Rohově, Bohuslavicích a Strahovicích (okolo 93 %). Taky se odlišuje vyšším podílem lidí hlásících se ve sčítání lidu ke slezské národnosti: nejvíce Kobeřice (10 %), Chuchelná a Strahovice (okolo 8 %), Bolatice (přes 5 %). K německé národnosti s více lidí hlásí třeba v Kravařích (8 %) a Bolaticích (5 %). Je zajímavé, že k české národnosti se i přes to všechno ve všech sčítání lidu po roce 1989 i v této části Slezska hlásí daleko větší procento lidí než na Moravě. Lidé jsou zde však dodnes hrdí na historickou linku, která je spojuje s Pruskem a se Slezskem – hrdě se hlásí k období, které zformovalo mentalitu zdejších lidí, které zde zanechalo velké množství staveb, které zformovalo zdejší folklor, svátky tradice a kulturu, které ovlivnilo zdejší řeč – i přes to, že si v minulosti říkali Moravci nemají rádi, když je někdo nazve Moraváky a zdejší oblast severem Moravy.

Panuje všeobecné přesvědčení, že v oblasti se dosud udržela německá mentalita – sami obyvatelé oblasti o sobě rádi říkají, že mají smysl pro disciplínu, pro čistotu a pro pořádek a že jsou pracovití, Při pohledu na zdejší vesnice a města na tom něco bude. Třetina až polovina obyvatel má dvojí občanství – české a německé. Výraznější a viditelné separatistické tendence se však dnes v této oblasti již nevyskytují. Dnes obyvatelé Hlučínska sami na sebe pohlížejí jako na Prajzaky – původně to byl hanlivý výraz, který byl používán Čechy v bývalé rakouské části Slezska a na severovýchodní Moravě pro označení obyvatel Hlučínska. Pro Hlučínsko se dnes vžil název Praj(z)ska. Oblast je dodnes konzervativnější a více religiózně založená než zbytek republiky.

Autor: Adam Filák

Podle nejnovějších výzkumů obyvatelstvo současného Těšínska původně z větší části náleželo ke slezskému kmeni Holasiců (nikoliv Moravanů, nikoliv ani slezských Opolanů či dokonce polských Vislanů), oblast Těšínska vždy náležela ke Slezsku, nikdy nebyla součástí Moravy (do 70. let 20. století ani v rámci územního členění římskokatolické církve), dokonce i za Velké Moravy byla jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Moravany a Vislany (Poláky). O pevnou součást Velké Moravy se nejednalo. Po pádu Velké Moravy současné území Těšínska nakrátko ovládali Přemyslovci (Čechy), avšak na přelomu 10. a 11. století ho ovládlo Polsko.

Když docházelo k dělení na to, co dnes nazýváme jako česko-slovenskou západoslovanskou skupinu a na lechickou západoslovanskou skupinu, byla oblast Těšínska součástí Slezska (potažmo Polska) – to znamenalo, že obyvatelstvo Těšínska se tehdy začlenilo pod lechickou skupinu.

V roce 1327 se však těšínská knížata stávají vazaly českých králů (a Koruny), přičemž v roce 1653 je Těšínsko po vymření knížecí dynastie připojeno ke Koruně bezprostředně. Začlenění do českého státu a také to, že severovýchodní Morava byla geograficky blízko (naopak jádrové oblasti ve Slezsku byly tak trochu „bokem“ a Těšínsko si udrželo vždy samostatné postavení v rámci Horního Slezska) vedlo k tomu, že došlo k zintenzivnění kontaktů a vzájemnému ovlivnění s oblastmi severovýchodní Moravy (kulturnímu, jazykovému, etnickému…) a vznikl zde „mix“ v podobě lašského obyvatelstva (nazývané též Moravci nebo slezští Moravci), u nichž je však „polská příměs“ zpravidla daleko silnější, než u Moravců na původním Opavsku a Krnovsku v hranicích před rokem 1742 (čili jak na Prajske, tak na Cisařske). Tito slezští Moravci žili zejména v nejzápadnějších částech Těšínska. Oblastem původně obývanými slezskými Moravci se občas v moderní době říká Lašsko.

Na Těšínsku žily i další skupiny obyvatel. Okolo samotného Těšína žili zejména slezští Valaši (neztotožňovat s Valachy na Moravě – slezští Valaši spadají už z hlediska lingvistického a etnografického do lechické skupiny, s Valachy na Moravě měli společný životní styl a také právní postavení, nikoliv nářečí, etnicitu, kulturu a tradice), potom zde žili i lidé, co si říkali Dołacy/Dolanie – rovněž v oblasti u Těšína – poté zejména od Těšína na sever a severozápad (této oblasti se občas v moderní době říká slezské Lašsko a jejím obyvatelům slezští Laši), jižně od Těšína se dostáváme do kraje (slezských) Goralů a Jacků…

Území města Bílska s okolím bylo německým jazykovým ostrovem (až do konce druhé světové války), historicky německojazyčným bylo i město Fryštát (a to až do moderní doby), další města v oblasti byla německojazyčná pouze z menší části či pouze v některých historických obdobích. Významný podíl měli Němci historicky v severozápadní části Těšínska – na území Bohumínského panství, které se však až do roku 1742 řadilo k Ratibořsku (k samotnému Ratibořskému knížectví do roku 1697).

V 19. století se identity proměnily, obyvatelé se začali považovat za Vasrpoláky (původně se jednalo o německou nadávku označující všechny do této doby vyjmenované slovanské skupiny), Šlonzáky (ti se vnitřně dělili na katolickou a na luteránskou část, můžeme je dělit také na národnostně indiferentní Šlonzáky, ne tak proti Polákům se vyhrazující, a na šlonzakovce-Koždoňovce sdruženými okolo Slezské lidové strany – ti na vyhrazování se vůči Polákům z Haliče stavěli svou identitu).

V 19. století došlo k silné migrační vlně Poláků z Haliče na Těšínsko – ti se na svou stranu, pro svou národní věc, snažili získat i autochtonní obyvatelstvo Těšínska – u jeho katolické části byli mnohonásobně úspěšnější, naopak Šlonzakovci-Koždoňovci získávali nejvíce stoupenců mezi místními luterány.

Někteří obyvatelé se zde považovali tedy i za Poláky, někteří za Němce (Bílsko s okolím, Bohumínsko a větší města) ale i Čechy (ti žili zejména na západě území při toku Ostravice- Polská Ostrava, okolí Frýdku, Šenov atd.., ale leckde i hlouběji na Těšínsku – například v Záblatí, Dětmarovicích, Horních i Dolních Domaslavicích, Petřvaldě, Orlové, Soběšovicích…).

Téma protipolsky orientovaného šlonzakovského hnutí je velmi zajímavé, už jen z toho důvodu, že sehrálo důležitou úlohu při připojení části Těšínska k ČSR po první světové válce. Tomuto tématu se určitě budeme věnovat. Josef Koždoň byl důležitou osobností Těšínska coby starosta Českého Těšína i v meziválečné době. Šlonzacké identity rovněž využilo nacistické Německo (viz Deutsche Volksliste- tomuto tématu se také budeme věnovat) – desetitisíce mužů z Těšínska na základě své deklarace slezské národnosti v německém sčítání lidu bylo nuceno podepsat tzv. Deutsche Volksliste, což mělo za následek to, že byli následně nuceni narukovat do německého Wehrmachtu.

Co se týče jazykové stránky, tak na úplném západě Těšínska (při toku řeky Ostravice) se tehdy hovořilo lašskými nářečími češtiny, ve zbytku Těšínska se používala nářečí slezskopolská (po naszymu/po šlonsku/po dolaňsku, ale i po goralsku…)

Po roce 1945 došlo k potlačení identity Šlonzaků – z větší části ve prospěch Čechů, z menší části ve prospěch Poláků. Na sever české části Těšínska došlo k vlně přistěhovalectví nových obyvatel za průmyslem – ze Slovenska, Moravy i Čech.

Je třeba si uvědomit, že navzdory této roztříštěnosti je toto území těsně spjaté s dějinami Těšínského knížectví, vládou těšínských knížat, těšínských Piastovců, později Těšínské komory a boční linie Habsburků. Existovala tam i svobodná stavovská panství, co byla na knížectví nezávislá. Jejich počet se posupně zvyšoval. Ale jakousi jednotu tam buď představovala příslušnost ke katolickému těšínskému děkanátu, nebo naopak odpor zdejších luteránů k pokatoličťování… Potom rovněž existence Těšínského kraje.

Autor: Adam Filák